Teprve když si člověk udělá časovou osu, zjistí šokující souvislosti.

Moje matka pocházela z poměrně početné a rozvětvené rodiny. Měla šest sourozenců. V minulosti bývalo u našich předků zvykem mít více dětí. Jednou za jedenáct let ale vždy někdo z rozsáhlého rodu zemřel předčasně. Byl v tom skutečně nějaký děsivý řád.

Smích mě rychle přešel

Matka mi tyto souvislosti prozradila, když jsem byla už dávno dospělou ženou. Pily jsme spolu víno a já se jí svěřila, že mám po rozvodu nového přítele. Od matky jsem se dozvěděla, že existuje jistá zajímavost a záhada, která by mě ovšem mohla vystrašit.

Naléhala jsem na ni, ať mi to prozradí. Uvedla, že náš rod nejspíš postihla nějaká kletba. Každých jedenáct let totiž někdo zemřel tragickou smrtí. Nejprve jsem se tomu vysmála, že se určitě jedná o pouhou náhodu.

Když mi ale matka vypočítala jednotlivé případy, už mě smích přešel. Šla sice ve svém vyprávění daleko do historie, mě ale zajímalo minulé století. V roce 1938 zemřel jeden prastrýc při železničním neštěstí. V roce 1949 se utopila  prateta.

V roce 1960 zahynul její bratr při požáru bytu. Neštěstí pokračovala se železnou pravidelností dál, když o jedenáct let později se těžce zranil můj vzdálený bratranec na lyžařském zájezdu a druhý den v nemocnici zranění podlehl.

To už jsem si z dětství pamatovala, ale samozřejmě jsem si to nikdy nedávala do žádné souvislosti. Sice jsem toho bratrance nikdy nepotkala, hodně se však o jeho smrti u nás doma mluvilo.

Věděly jsme to jen my dvě

Pravidelnost tragických úmrtí pokračovala i v dalších desetiletích. Jednalo se o případy, které už jsem mohla ze své paměti potvrdit. V roce 1982 srazilo mého strýce auto na přechodu. Opilý řidič byl tehdy nějaký funkcionář a nedošlo ani na soud.

Na strýcově pohřbu jsem byla. Další smrt nastala v roce 1993. Jedna ze vzdálených sestřenic, kterou jsem osobně nikdy nepotkala, protože její rodina emigrovala na Západ, se stala obětí vraždy. S matkou jsem pak mluvila o rok později.

Zanedlouho poté jsem se vdala, měla jsem postupně syna a dceru. V novém tisíciletí, konkrétně v roce 2004 se moje tetička otrávila plynem – byla to nešťastná náhoda kvůli porouchané karmě v koupelně.

Tehdy mě to hodně vzalo, tím spíš, že jsem si opět uvědomila ten osudový smrtelný řetězec. S napětím jsem pak čekala, co se stane v roce 2015. S matkou jsme o tom mluvily a slibovaly jsme si, že budeme od ledna do prosince dávat pozor na sebe i na své blízké.

Věděly jsme o tom jen my dvě, neřekla jsem to ani nikomu ze sourozenců. Nevěřili by nám. Tragédie se mohla přihodit komukoliv a kterýkoliv den v roce.

Já jsem něco pouze naznačila manželovi. Ten ale nikdy na žádné kletby nebo tajemné síly nevěřil a všechno považoval za náhodu.

Stala se ta nejhorší věc

Až do listopadu se žádné drama neodehrálo. V jednu chvíli jsem si myslela, že už je to tady, když se moje neteř těžce zranila při jízdě na kole. Vážné poranění hlavy ale přežila. Nakonec osud zasáhl z té strany, kde mě to bolelo nejvíc.

Jednoho dne mi moje sestra s pláčem zavolala, že naše matka je mrtvá. Nešťastnou náhodou upadla na schodech a uhodila se do hlavy tak, že utrpěla krvácení do mozku. Když ji našli a odvezli do nemocnice, bylo už pozdě.

Z její smrti jsem se zhroutila. Jednak jsem přišla o nejbližšího člověka a jednak se potvrdily ty osudové souvislosti. Příští rok opět vyprší ono jedenáctileté ultimátum a já se bojím toho, co se stane.

Jarmila N., (58), Ostrava