Jak dlouho po smrti může být duše člověka viditelná a aktivní? Od jisté doby věřím, že dost dlouho!
Můj manžel zemřel na zákeřnou nemoc předčasně. Měla jsem ho ráda, stejně jako naše dcera Lenka. Pravidelně jsme spolu chodily na hřbitov. Jednoho odpoledne, kdy byla zamračená obloha a mírně mžilo, jsme tam prožily něco, na co do smrti nezapomeneme.
Vládla tam tísnivá atmosféra
Už pár dní předtím, když jsem byla na hřbitově sama, jsem si všimla, že nedaleko manželova hrobu přibyla nová jména na jedné náhrobní desce. Zmínila jsem se o tom i Lence, když jsme nyní na hřbitov přišly.
Většinou jsem cítila smutek a lítost, tentokrát se ale k těmto pocitům nad smrtí milovaného člověka přidalo něco dalšího. Zmocnila se mě neurčitá tíseň. Dcera, jako by mi četla myšlenky, rovněž tiše prohlásila, že je tu dnes podivná atmosféra.
Shodly jsme se na tom, že to zřejmě bude tím pošmourným dnem. Počasí bylo opravdu depresivní. Hřbitov byl navíc kvůli tomu i prázdný, kolem dokola jsme vůbec nikoho neviděly. Připadala jsem si najednou opravdu jako někde v záhrobí.
Jediné světlo, které sem tam probleskovalo, bylo ze zapálených svíček u některých hrobů. Lenka se mě chytila za ruku, což naposledy udělala někdy v době dospívání. Dnes to byla třicetiletá mladá žena, která měla jinak pro strach uděláno.
Dobře jsem ale vnímala, že má z atmosféry na hřbitově stejně nepříjemný pocit jako já.
Nejprve hlasy, potom světla
Pomalu jsme s Lenkou došly k naší rodinné hrobce. Zapálila jsem svíčku za manžela a chvíli jsme tiše stály a vzpomínaly. Lenka se mě pořád držela. Náhle jsem pocítila, jak mi tiskne ruku opravdu silně. Vzápětí zašeptala, že slyší nějaké hlasy.
Chtěla jsem jí říct, ať zbytečně nepanikaří, ale v tom jsem ty hlasy zaslechla také. Jeden patřil muži a druhý ženě. Slovům se nedalo rozumět, z tónu ale bylo jasné, že jde o nějakou hádku.
Rozhlížela jsem se kolem, jestli jsme nepřehlédly nějaké další návštěvníky hřbitova.
Nikdo tam ale nebyl. Začala jsem se bát stejně jako dcera. Ta se mě snažila přesvědčit, abychom se rychle ze hřbitova vzdálily. Právě když jsme se chystaly odejít, Lenka nahlas zděšeně vykřikla. U toho nedalekého hrobu, kam přibyla jména, se vznášela dvě namodralá světla.
Měla nejasné obrysy lidských postav. Okamžitě mě napadlo, že se jedná o duše zemřelých. Nebyly jsme s Lenkou schopné pohnout se z místa, jen jsme vyděšeně hleděly na tu podívanou před námi.
Byli to rozhádaní manželé?
Pomalu jsem se začala uklidňovat, když jsem si uvědomila, že ti duchové na nás neútočí. Spíš to vypadalo, že vůbec nezaznamenali naši přítomnost. Znovu se ozvaly hlasy, které jsme s Lenkou slyšely před chvílí. Nyní bylo zřejmé, že patří právě těmto dvěma přízrakům.
Zdálo se, že útočí na sebe navzájem. Trvalo to několik minut, během kterých jsme s dcerou nebyly schopny odejít. Potom přízraky zmizely a rozhostilo se znovu tísnivé ticho. To zakrátko přerušily lidské kroky, takže jsme sebou s dcerou polekaně trhly.
Tentokrát se ale jednalo o živého člověka – o hrobníka. Zeptal se nás, jestli je všechno v pořádku. O svém zážitku jsme mu neřekly, ale já jsem se rozechvělým hlasem zeptala na ta dvě nová jména.
Hrobník mi řekl, že se jednalo o manželskou dvojici, která zemřela při autonehodě.
Od té doby, kdykoliv jsme šly s dcerou na hřbitov, nejistě jsme se dívaly na onen hrob s oběťmi nehody. Strašidelný zážitek s přízraky se ale už nikdy neopakoval.
Já jsem se pak v jednom časopise dočetla, že duše mrtvých se nějakou dobu zdržují u pohřbených pozůstatků. Důkazy prý pro to ale nejsou. Myslím si, že já jsem takové důkazy dostala v dostatečné míře a podobě!
Jana R., (56), Vysočina
