Jednoho dne mě dostihlo tajemství, které se mě přímo týkalo. Nemohla jsem s ním ale už nic dělat.

Telefon mi v kanceláři zvonil často a když jsem ho v ten osudový den zvedala asi podvacáté, měla jsem za to, že půjde o pracovní záležitost. Tentokrát se ale jednalo o hovor, který změnil můj život.

V kavárně jsem zažila šok

Mužský hlas na druhém konci znal mé jméno a řekl, že se mnou potřebuje mluvit v jedné rodinné záležitost. Do telefonu nechtěl nic vysvětlovat, trval na osobním setkání.

Když jsem dala najevo své pochybnosti, prohlásil, že se jedná o mého otce – o toho skutečného. Řekl jméno člověka, který mi kdysi dal život a pak moji matku opustil. Bylo evidentní, že neznámý o mé minulosti něco ví.

Domluvili jsme se tedy na setkání v jedné kavárně. Přesně ve stanovený čas jsem vstoupila dovnitř a rozhlížela se kolem. Restaurace byla poloprázdná.

Lidé tam seděli většinou ve dvojicích, pouze u jediného stolu se nacházel osamělý mladý muž. Musel to být ten, který mě sem pozval. Už na mě také mával. Zůstala jsem v šoku, když se mi představil jako nevlastní bratr Adam!

Nechtěla jsem mu odpustit

Vlastní otec, o kterém se mnou chtěl Adam mluvit, opustil mě a mojí matku, když mi byly tři roky. Po rozvodu emigroval do ciziny a o mě se v podstatě nezajímal.

Matka se znovu provdala za hodného muže a měla s ním další dvě děti – mé nevlastní sestry. Já jsem jejího druhého manžela brala jako skutečného otce. Pro toho biologického jsem měla pouze pohrdání a lhostejnost.

Čím jsem byla starší, tím silnější bylo mé odhodlání nikdy mu neodpustit, že o mě neprojevil žádný zájem. Slyšela jsem pak nejasné informace, že se znovu oženil, ale po jejich pravdivosti jsem nepátrala.

Vůči Adamovi jsem žádný hněv necítila, vždyť on nic neprovedl a za svého otce nemohl. Sdělil mi, že můj biologický otec nedávno zemřel. Poprosila jsem Adama, ať mi o něm něco poví.

Z vyprávění a vzpomínek mého nevlastního bratra se přede mnou začal rozvíjet zvláštní a silný příběh. Najednou jsem byla nucena vidět svého otce v úplně jiném světle než v době, kdy byl ještě na světě.

Najednou bylo všechno jinak

Dozvěděla jsem se, že příčinou rozchodu byl prý matčin poměr s člověkem, který se později stal mým otčímem. Otec odešel proto, že nemohl snést bolest ze zrady. Chtěl prý o mě bojovat, ale z ciziny to šlo těžko.

Pak to vzdal – věděl, že já vyrůstám v klidném prostředí a nechtěl mi zasahovat do života. Povídali jsme si s Adamem o všem možném, ale řeč se neustále stáčela na našeho společného otce.

Z podivuhodného setkání jsem si odnášela zapečetěnou obálku, kterou mi nevlastní bratr přijel předat. Obsahovala chronologicky řazené zápisky formou deníku. Čtení mě hodně citově vyčerpalo.

Spoluprožívala jsem se svým otcem jeho silnou a bolavou lásku k mé matce i hořkost a smutek po zjištění její nevěry. Otec matku miloval i přes to, co se mezi nimi stalo a jeho poslední myšlenky na tomto světě patřily mně a jí.

Přímo to ve svých zápiscích napsal. Ty věty zněly: „Přes všechno, co jsem napsal o tvé mámě, chci, abys věděla, že pro mě napořád zůstane největší životní láskou. A stejně tak mám rád tebe, protože jsi naší dcerou.

Prosím, žij svůj život tak, aby po tobě nezůstal nikdo, komu jsi ublížila. Ještě jednou se ti omlouvám za všechno, co jsem ti nemohl dát. Sbohem…“  S Adamem jsem zůstala v občasném kontaktu na dálku.

Občas si ty zápisky znovu čtu a je mi při tom smutno. Matce jsem ale o nich nikdy neřekla až do její smrti. V srdci jsem však oběma lidem, kteří mi dali život, odpustila.

Markéta Z. (57), Praha