Přechod ze života do chladné smrti se může projevit i na velkou vzdálenost!

S Magdou jsme byly kamarádky už od základní školy. Radovaly jsme se, když se té druhé něco povedlo a dovedly jsme se navzájem podržet, když se nedařilo. Pak se naše cesty rozdělily, protože Magda si vzala Kanaďana českého původu a odstěhovala se za oceán.

Slíbila, že mi dá znamení

Občas jsme si telefonovaly, častěji psaly. Po listopadu 1989 několikrát Magda i s manželem přijela na návštěvu do Prahy. Při poslední cestě mi prozradila smutnou zprávu: asi už se neuvidíme, protože jí v těle objevili zhoubný nádor.

Přijela se vlastně rozloučit. Byla jsem z toho v šoku a nechtěla jsem tomu věřit. Magda to brala jako silná osobnost, odevzdaně a s klidem. Když jsme se na letišti objímaly, řekla mi, že mi dá znamení, až umře.

Nejradši bych jí v tu chvíli okřikla, ať si nechá takové řeči, ale pro slzy jsem nebyla schopná ani mluvit. Magda odletěla a já se začala bát každé zprávy o tom, co s ní je. Od jejího muže mi přišel mail, že je v nemocnici a zůstane tam už trvale! Bylo mi jasné, že konec se blíží a pár nocí jsem proplakala.

Věděla jsem, co její manžel píše

Asi měsíc po tom mailu jsem v sobotu ráno doma uklízela. Najednou zazvonil budík, pak se k němu přidaly i kuchyňské hodiny a samy od sebe se spustily televize i rádio. V první chvíli jsem byla zmatená a neměla ponětí, co se děje.

Všechno ale po dvou minutách samo utichlo. Podívala jsem se na hodiny: bylo půl desáté. Odpoledne mi přišel mail od Magdina manžela. Věděla jsem, co v něm bude. A nepřekvapilo mě, když napsal čas, v kolik naše milovaná Magda zemřela.

Napsala jsem mu o tom, co se stalo. Věřil mi. Na pohřeb do Kanady jsem neletěla, ale kamarádčin manžel později přicestoval do Prahy a udělali jsme si malý soukromý smuteční obřad.

Nevím, jestli existuje posmrtný život, ale vím už, že při přechodu na druhý břeh se můžeme s ostatními rozloučit. Jednou to také tak udělám!

Anna B. (43), Opava