Dnes už vím, že přísloví: „Nikdy neříkej nikdy“ beze zbytku platí. Trvalo mi ale dlouho, než jsem na to přišla. Skoro celý život.
Svatebčané se pomalu scházejí. Pozoruji je z okna, jak postávají na naší zahradě a rozhlížejí se do všech stran. Jsou tu mí věrní přátelé, moje děti se svými kamarády a také úplně cizí lidé, zřejmě kamarádi Františka.
Začíná mi být trochu úzko. Všichni tito lidé se sešli, aby si nenechali ujít událost naší vesnice. Svatbu jedné staré, poblázněné ženské. Nic by na tom nebylo, kdybych v té podívané nehrála hlavní roli.
Svatbu? Nikdy!
Lidé mě celý život znají jako pevně přesvědčenou odpíračku svateb. Vždy jsem toužila po čistém vztahu plném romantiky a bezpodmínečné lásky. Do toho mi ale nepasoval svatební obřad na úřadě.
Nechtěla jsem mít papír na to, že mi někdo patří. Viděla jsem kolem sebe lidi, které tato myšlenka dokonale ovládla a jejich láska se časem někam vytratila. Pak následovali dost často dost kruté rozvody.
Život bez papírů
Těch několik mužů, co jsem v životě měla, se mnou vždy žili tzv. Na hromádce. Nám to nevadilo, ale okolí to často kritizovalo. Zvlášť, když jsme si pořídili rodinu.
Pro okolí jsem byla podivínská svobodná matka se dvěma dětmi. A bylo úplně jedno, že jejich otec žil s námi a poctivě se o nás staral. A to až do své smrti před dvanácti lety.
Zůstala jsem sama
Děti mezitím už dospěly a odešly z domu. Po jejich otci i po nich tu zůstalo jen jedno velké prázdno. Zůstala jsem v našem baráčku na konci vesnice úplně sama. Ve vesnici dnes bydlí mnoho nových lidí, kteří se sem přistěhovali z města. Neznám je. Nás starousedlíků je tu málo.
Začala jsem se cítit hrozně sama. Moje zaměstnané děti přijíždějí na návštěvu jednou za čas Obě bydlí dost daleko. Ač jsem si nikdy svůj věk nepřipouštěla, najednou jsem se cítila hrozně stará, nepotřebná a opuštěná.
Setkání v autobuse
No a pak jsme se s Františkem potkali. Bylo to v autobuse. Vracela jsem se z města, dvě tašky nákupu, stěží jsem se dovlekla k autobusu. Tam ke mně zničeho nic přiskočil chlapík a obě tašky mi s milým úsměvem vzal z ruky.
„Dovolíte, já vám je donesu dovnitř.“ Jeho oči se ně mě vesele smály. Jen jsem přikývla a celá rozechvělá se vyškrábla do vozu. Ten sympatický mužský si sedl za mě a začal konverzovat.
Byla jsem z toho celá nesvá. Nebyla jsem už zvyklá na povídání a zvlášť ne s muži. Ale s tímhle Františkem, tak se jmenoval, řeč plynula naprosto nenuceně, přirozeně a mile.
Naše první rande
Ještě než jsem vystoupila, domluvil si se mnou František schůzku na další den. Byla jsem jak omámená a na naši schůzku přikývla. Byla jsem tak rozrušená, že jsem v noci skoro nespala. Když se blížil čas Františkova příchodu,nejméně třikrát jsem se převlékla.
Po delším čase jsem zase stála před zrcadlem a dívala se na sebe velmi kriticky. Nejraději bych se někam schovala, vždyť vypadám hrozně. Ale už bylo pozdě. František právě přijel na kole k nám na dvůr.
Jeho upřimný úsměv mi rázem zvedl náladu i sebevědomí. Byl to skvělý a galantní společník. Bydlel jen o dvě vesnice dál, a tak jsme se začali vídat stále častěji a častěji.
Probudil mě k životu
Když jsem si uvědomila, že jsem hrozně zamilovaná, úplně jsem se lekla. Copak je to normální, v mém věku, chovat se jak puberťačka. Pochybnosti však vždy rychle vyprchaly, když jsem byla s Františkem. Jeho optimismus, nadšení a bezprostřednost byly nakažlivé a odzbrojující.
Byli jsme zamilovaní oba dva a vzájemně si dobíjeli baterky. Začala jsem znovu žít. Tak jako kdysi svobodně a sama podle sebe. Když mě navštívily děti, nechápaly, co se se mnou děje. Zase jsem se parádila, dbala na svou životosprávu a pořád se bláznivě smála.
Napřed jsem se lekla
Když mě František asi po roce požádal o ruku, vyděsilo mě to. Svatba? Teď, když mi bude sedmdesát? Právě proto, mínil František. Prý abych si to ještě vyzkoušela.
Najednou jsem si uvědomila, že kdybych Františka potkala v mládí, asi bych si ho bez váhání vzala.
Naše láska nás totiž nesvazuje, ale naopak nám dává křídla. Cítila jsem potřebu být pevnou součástí jeho života, bez všech těch ale… Proto jsem se „na stará kolena“ vdala. Ať si říká kdo chce, co chce. Já i František jsme šťastní.
Marie S. (69), střední Čechy
