Bylo mu šestnáct, když nám oznámili, že asi umře. V hlavě našli synovi nádor jako tenisák, jeho odstranění bylo příliš riskantní.

Když jsme to před deseti lety zjistili, byl to pro nás takový osobní konec světa.S mužem jsme byli zhroucení, Matyáš se ale rozhodl bojovat. Byl to kluk plný života, výborně se učil, sportoval, měl talent na muziku a v hlavě plno snů a plánů.

Bylo to tak nespravedlivé! Musím přiznat, že nás svojí vnitřní sílou hrozně dojímal.Já jsem byla vnitřně úplně rozsekaná a na pokraji zhroucení.

Celé noci jsem proplakala a udělala bych cokoliv, abych ze syna to prokletí sňala, raději bych se bývala s nemocí prala sama. Jenže osud to bohužel rozhodl jinak.

Půjdu do toho!

Když jsme si vyslechli všechna rizika, spojená s operací, propadli jsme s manželem panice. Matyáš měl ale jasno. Buď všechno, nebo nic!

Žádné chemoterapie, nebo snad jiné možnosti, chtěl problém řešit hned.Se slzami v očích jsme stanovili s lékaři termín operace. Když jsme po tom rozhodnutí jeli domů, celou cestu jsme mlčeli.

Matyáš se držel statečně, v pokoji si pustil svou oblíbenou hudbu a ponořil se do učiva, jako by se nedělo vůbec nic.Když jsem mu dovařila jeho oblíbené jídlo, nahlédla jsem k muži do pracovny. Seděl u počítače. „Splníme synovi přání.

Pojedeme příští týden všichni společně na poznávací zájezd do Itálie. Přál si vidět Řím, Benátky, Florencii, Pompeje…Už jsem to zaplatil!“ Nebyla jsem schopná slov, jen jsem manžela pohladila vděčně po hlavě.

Výlet se vydařil

Slunce nám svítilo na cestu, počasí bylo nádherné, všechno se tak vydařilo, jako by to tomu našemu klukovi přálo celé nebe.Moc si to užíval. Občas jsme až zapomněli na to naše trápení. To na nás ale dolehlo hned po návratu jako temný mrak.

Když Matyáše operovali, modlila jsem se celý den. Začali v osm ráno a večer v sedm ještě nebylo hotovo.Po půlnoci jsme s manželem seděli na posteli a nemohli si lehnout, natož spát. Čekali jsme telefon. A ten zazvonil až v půl čtvrté ráno.

Visela jsem manželovi na rtech očima, když vzal sluchátko. Mlčel, a když ho položil, se slzami v očích mě objal a řekl: „Operace se povedla!

Ten profesor musí být úžasný.Trvalo to dlouho, bylo to těžké, ale náš syn žije a bude v pořádku.“ Vánoce, které krátce nato přišly, byly nejkrásnější v našem životě. Týden před Štědrým dnem totiž syna pustili domů

Lucie (59), Zábřeh .