Když jsem balila dárky a chystala večeři, bylo mi všelijak. Dětský smích tu tolik chybí! Není nám dáno. Netušila jsem, jak brzy se to změní.

Bylo mrazivé ráno. Bydleli jsme na samotě, dnes bych se tam bála. Vyšla jsem ven ve starém kabátě přehozeném přes pyžamo. Na nohou manželovy vysoké boty, dost jsem v nich plavala. Vzduch byl mrazivý a ostrý.

Nesněžilo, ale v noci nejspíš ano, čerstvý sníh křupal pod nohama. Jinak ticho, až se tajil dech. Šedivá obloha, ze které se před chvílí ztratily hvězdy s měsícem. V dálce štěkali psi.

Červené střechy vzdálených domů si nasadily bílé čepice, věž kostela se třpytila jako čerstvě umytá. Brodila jsem se sněhem před vrátka a dál. Zalitovala jsem, že nemám šálu, ale nechtělo se mi vracet.

Ve vzduchu se chvěla zvláštní energie. Nic podobného jsem už dlouho necítila. Bylo mi dobře, tak jako už dávno ne. Za to mohou magické síly, které ve svaté dny ožívají, myslela jsem si.

Boží muka

Brodila jsem se hlubokým sněhem k božím mukám. Na Panenku Marii nasněžilo, rukou jsem sníh odmetla. Prohodily jsme pár slov, jako ostatně vždycky, když jsem ji míjela. Povídám: „Hele, už tomu nevěřím. Nic nechci, nikoho o nic neprosím. Dárek jsem ti přinesla, jako vždycky.“

Vysypala jsem ze džbánku staré chvojí a dala tam čerstvé smrkové větvičky ozdobené červenými pentličkami. Pak jsme se na sebe dívaly. Vím jistě, i když mi to nikdo nevěří, že se jí ve tváři asi tak na dvě vteřiny něco pohnulo.

Potom zase znehybněla, nadlouho nebo navždycky. Údivem jsem pootevřela pusu. V životě jsem nic takového neviděla. Potom jsem jen pokrčila rameny. Štědrý den. A tak se dějí podivuhodné věci. Možná zázraky. Čemu se divím?

Ostatně vypadalo to, že se s manželem jakýmsi zázrakem nakonec přece jen nerozejdeme. I když doktoři vyřkli ten verdikt, že nebudu mít děti. Co s tím nadělám…

Jakoby nic

Padal sníh, probudili se psi. Podělila jsem je vánočkou, jak se před svatou nocí sluší. Z vesnice se nesly zvuky flétny. Koledy. Snídali jsme a zdobili stromeček. Když jsem pak balila dárky a připravovala kapří hody, zmocnila se mě záhadná radost.

Připomnělo mi to časy, kdy jsem byla malá a táta mi slíbil, že mě vezme do města do divadla. Kapří řízky voněly z pánve a mně bylo jasné, že se ten zázrak opravdu stal. I přes pochmurné prognózy lékařů. I přestože mi bylo dvaačtyřicet.

Zatím to bylo moje tajemství. Ještě nějakou dobu jsem si ho hýčkala. A další Štědrý den, když už bylo děvčátko na světě, jsme šli k božím mukám děkovat všichni tři.

Zase jsem odmetla sníh a do džbánku dala čerstvé smrkové větvičky s mašličkami. Dívala jsem se na ni. Dělala jakoby nic. Její tvář byla úplně nehybná.

Ivana (66), severní Morava