Dávnou rodinnou záhadu se bohužel nepodařilo vyřešit.  

Naše rodina, včetně většiny mých příbuzných, žila vždy šťastně a bez velkých tragédií a komplikací. Jako černý stín ale nad námi stále visela jedna událost, která zůstala nevysvětlená – a nejspíš se na tom ani nikdy nic nezmění.

Setkání před odjezdem

Měla jsem o pět let starší sestru Simonu. Na rozdíl ode mě a mého bratra, kteří jsme byli vždy takové ty hodné děti, byla Simona velkou rebelkou. Dobře si pamatuji její hádky s rodiči i všechny její průšvihy, alespoň ty, o kterých jsem se tenkrát dozvěděla.

Do osmnácti let se sestra držela doma. Jakmile dosáhla plnoletosti, vzbouřila se úplně. Nechala školy, odešla z domova a začala žít s jedním starším mužem. Byl to problémový člověk, později se dostal za mříže.

Simona se s rodinou přestala stýkat a jen občas jsme o ní zaslechli různé zprávy. Vypadalo to, že padá čím dál tím hlouběji na společenské dno. Setkala jsem se s ní po dlouhé době, když jsem dokončovala střední školu.

Netušila jsem, že je to naposledy, co Simonu vidím. Řekla mi tehdy, že odjíždí se svým novým přítelem do ciziny a že se mi jednou znovu ozve. Domů žádný vzkaz neposlala.

Pátrací akce

Léta utíkala a o Simoně nikdo nic nevěděl. Sestra mi tehdy prozradila, že se stěhuje někam do Skandinávie, ale zemi neupřesnila. Občas po ní někdo z rodiny pátral, ale marně. Jako by se po ní slehla zem.

Potom jsme se jednoho dne od matky dozvěděli, že je nevyléčitelně nemocná a nezbývá jí moc času. Měla jediné přání: než zemře, chtěla znovu vidět Simonu.

Rozjeli jsme velkou rodinnou akci, posílali jsme výzvy do mnoha zemí prostřednictvím internetu, obraceli jsme se na ambasády. Bohužel marně. Máma zemřela bez toho, aby svoji prvorozenou dceru spatřila. Mrzelo mě to stejně jako jí.

Mám takové tušení, že Simona už také dávno není na tomto světě, ale bojím se, že pravdu o tom, co se s ní stalo, nebudu mít nikdy.

Petra L. (50), Pardubice