Byly jsme jedna duše. Cítila, když jsem zkolabovala, a já poznala, že ji hrozí nebezpečí. Tu noc jsem za vnučku prosila. A pomoc přišla.
Od první chvíle, kdy jsem vnučku spatřila, jsem cítila zvláštní magickou vazbu. Takovou jsem se svou dcerou nikdy neměla. Jak čas šel, utvrzovala jsem se ve svém dojmu, že se v mé vnučce narodila bytost, která se mi neuvěřitelně podobá.
O tom, že si jsme hodně blízké, jsem se přesvědčila už v její dvou letech. Tehdy byla dcera s rodinou na horách, když jsem v noci zkolabovala. Mám problémy se srdcem.
Když dcera dorazila za mnou do nemocnice, vyprávěla, jak přesně ve chvíli, kdy se mi udělalo špatně, se Karolínka posadila na posteli a do temné noci zavolala: „Babičko!“
Duchové ji vyhledávali
S astrálními bytostmi mám bohaté zkušenosti. Nebojím se jich, a oni mi neškodí. Vnučka si musela na tuto svou schopnost také zvyknout. A protože jsem to byla pouze já, s kým se o těchto záležitostech mohla bavit, stala jsem se její důvěrnicí i rádkyní.
Nejhorší její setkání s duchem nastalo ve chvíli, když se nastěhovala s kamarádkou do pronajatého bytu v Olomouci. Bydlel tam s nimi duch nevrlého starce. Pohyboval se ve všech místnostech, vnučka cítila jeho dech a občas ji dokonce chytl za ruku.
Nejhorší to bylo samozřejmě v noci. Postával v rohu ložnice a díval se, jak holky spí. Aniž by vnučka cokoliv řekla spolubydlící, viděla ho i ona. Sedla jsem na autobus a udělala si do Olomouce výlet, abych vnučce věnovala amulet.
Sama jsem jej vyrobila a nabíjela energií, aby byl účinnější. Několik dní byl klid.
Nechtěl se dát vyhnat
V půl druhé v noci mě probudilo drnčení telefonu. Karolína! Něco se děje. Rychle jsem mobil zvedla a na straně druhé se ozval roztřesený hlas: „Babičko! Dědek je zpátky! V noci mě probudil děsivý pocit.
Když jsem otevřela oči, viděla jsem nad sebou viset ve vzduchu jeho bosé nohy, které se ke mně blížily.“ Zeptala jsem se na amulet. Karolína mi sdělila, že leží na stolku vedle postele, ale je rozlomený. Večer byl prý ještě v pořádku.
Jak jsem nikdy o nic neprosila, zapálila jsem svíčky a přichystala se. V hladině alfa jsem prosila dobré duchy, aby poslali vnučce mocného ochránce.
Nevím, jak dlouho to trvalo, ve chvílích meditace člověk čas nevnímá, když jsem konečně uslyšela v hlavě cizí, laskavý hlas. Zcela zřetelně řekl: „Veď mě!“
Moje duše ukázala cestu
Odpojila jsem se od těla a vznesla se. Z výšky jsem viděla svůj dům, vesnici, les . Byl to nádherný pocit. Opustila jsem své unavené tělo, a cítila se mladě. Letěla jsem nad krajinou, až jsem poznala Olomouc.
Našla jsem uličku, ve které vnučka bydlela, prošla zavřenými dveřmi domu a stoupala po schodech. Tak jsem vešla do bytu a zamířila k ložnici. Viděla jsem Karolínku ležet v posteli.
Její kamarádka také spala. Hlas mě vybídl, abych se vrátila, že mě už nepotřebuje. V tu chvíli jsem se probudila. Cítila jsem úlevu, strach o vnučku zmizel. Byla jsem dychtivá, co mi poví. Karolínka volala hned druhý den.
Když se k ránu probouzela, zavolal na ní prý kdosi jménem. Ten hlas ji pohladil na duši. V tu chvíli se přestala bát. Strach z ní spadl jako zázrakem. Od té doby se děsivý stařec nikdy neobjevil.
Doubravka L. (79), Prostějov.
