Léta jsem s bratrem nemluvila. Nedokázali jsme se usmířit ani před smrtí tatínka. Po jeho smrti nám však oběma přišel záhadný dopis.

Nemluvili jsme spolu s bratrem dvanáct let. Důvodem byly polnosti, lesík a rybník, co se nám vrátil v restituci.Otec nám to přenechal, abychom si to všechno s bratrem vyřídili sami. A já, hloupá, mu věřila natolik, že jsem mu podepsala pnou moc.

Byla jsem tehdy na mateřské a on byl právník. Takže se vyznal. Nikdy by mě nenapadlo, že by nás všechny okradl.Ne že by nám nic nedal, ale byl to jen zlomek toho, co získal. A to se stalo předmětem našeho střetu. Nemohla jsem mu takovou hanebnost odpustit.

Jak nás podvedl. Tátu, mámu, mě! Rodiče mu odpustili, já mu ale odpustit nedokázala, že jsem mým dětem nemohla dopřát všechny kroužky a zájmy, které by bývaly chtěly.Kdybych měla ty peníze, určitě by dostaly do života lepší výbavu a hlavně vzdělání.

Jeho poslední přání Maminka zemřela už dávno, otec byl ale vitální a byl tu ještě deset let po její smrti. Vždycky, když jsem k němu přijela, došla řeč na to, zda jsem už Pepíkovi neodpustila. Odcházela jsem s tím, že toho bohdá nebude!

Když dostal tatínek třetí infarkt a ležel v nemocnici na smrtelné posteli, bylo to jeho poslední přání, abychom si podali s bratrem ruce. Ani v tu chvíli jsem to nedokázala.

A tak tatínek zemřel.

Kdesi uvnitř jsem se mu za to omlouvala. Rok po jeho smrti mi přišel dopis, v něm se mi bratr hluboce za všechno omlouval. Dopis byl tak dojemný, že jsem zalitovala, že nemám na Pepíka číslo.Dávno jsem si ho z mobilu vymazala.

Pod vlivem toho psaní bych mu nejspíš okamžitě zavolala. Pak jsem si ale řekla, že to je dobře. Den nato kdosi zazvonil u našich dveří. Stál s kytkou za dveřmi Nemohla jsem uvěřit, že to je on.V jedné ruce kytka, ve druhé flaška.

Když jsme ji dopili, vytáhla jsem druhou. Značně v náladě jsme se drželi v náručí a plakali. Nenávist byla zlomena.

Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme po dvou letech na toto téma hovořili a bratr řekl, že mi moc děkuje za dopis, který mu ode mě tehdy přišel.Bez něho by nikdy v sobě nenašel tu sílu, aby se omluvil. Oba jsme tehdy dostali podobný dopis. Kdo jej napsal?

To se asi nikdy nedovíme. Co je ale zvláštní – to písmo se velmi podobá tátovu. Napsal ty dopisy snad ze záhrobí nebo je měl už připravené před smrtí a někdo je rok po pohřbu poslal?

Jaroslava (64 ), Slaný .