Byl jsem pozván na návštěvu do rodiny svého dávného přítele. Těšil jsem se, jak si krásně popovídáme. Místo toho jsem se ztrapnil a vystrašil sám sebe.
Tu židli snesli z půdy. Byla opravdu nepřehlédnutelná. Patřila pradědečkovi, který se dožil téměř stovky. Tak mi to alespoň řekl můj hostitel Filip, přítel ze studií archeologie.
Vrátil jsem se z mezinárodní expedice, která v egyptské Sakkáře pátrala po nových hrobkách. Byl jsem jeho hostem, těšil se, jak si spolu popovídáme.
Tak unavený
„Tohle je nejstarší židle v našem domě, a také nejkrásnější. Památka po mém pradědovi. Sedával na ní nejraději a odmítal se v posledních měsících života z ní hnout!“ řekl Filip. Stalo se to během večeře, když jsem na onu židli usedl.
Filipova početná rodina byla shromážděna kolem stolu v místnosti, ve které hořel krb. Vtom se odlepil jeden z talířů, visících na stěně, a roztříštil se na kusy. Strašně jsem se lekl. Filipova manželka střepy uklidila a mohli jsme pokračovat v přerušené večeři.
Nahnul jsem se k láhvi červeného vína, abych si nalil, když vtom jsem o láhev nešikovně zavadil a poslal ji na bílý ubrus. Následoval nový úklid, výměna ubrusu, doprovázená mými nekonečnými omluvami.
Musím přiznat, že mi od samého počátku hostiny nebylo příliš dobře. Cítil jsem se unaveně a do těla se mi vkradla zimnice. Zatočila se mi hlava a já se málem skácel ze židle k zemi. V ústech mi zaskočilo sousto a já se rozkašlal na celý dům.
Cítil jsem se tak trapně! Dojídal jsem, když se mi zdálo, že přímo naproti mně v rovině stěny se objevilo cosi podivného.
Namodralý kouř
Nejdříve mi to připadalo jako namodralý kouř, který se oddělil od plamenů v krbu a vznášel se ve vzduchu. V nose jsem ucítil tabák! V místnosti však nikdo nekouřil.
Několikrát jsem si neklidně poposedl a spatřil, jak se namodralý mráček formuje do podoby lidského obličeje. Co je to za zrakový klam? „Stalo se něco?“ zeptal se mě Filip. Těch excesů, které jsem zvládl během večeře, bylo už moc.
„Necítím se dobře, asi ta únava z dlouhé cesty, půjdu si lehnout!“ zavelel jsem k ústupu a odporoučel se do svého pokoje.
Už na ni nesednu
Ráno, když jsem se vzbudil, cítil jsem se lépe. Ale při společné snídani, kdy jsem opět byl usazen na starožitnou židli, se vše opakovalo. Nejdříve spadl ze stěny další talíř. Tentokrát jsem rozlil karafu s džusem na ubrus.
V ústech mi vyschlo a vzápětí zaskočil kus bábovky. Po těle se mi rozlila zimnice. Třásl jsem se, a když se přede mnou opět objevila podivná mlžná tvář z namodralého dýmu a já ucítil tabák, na nic jsem nečekal a zvedl se z té židle. Požadoval jsem jinou.
Pak už byl klid. Zdobená židle putovala zpátky na půdu a mě napadlo, že pradědeček asi nechce, aby na jeho nejoblíbenější židli seděl někdo jiný nežli on!
Petr (58), Pardubice
Ha, to je pěkné pošušňáníčko. Já bych se určitě lekla hned po prvním talíři. Ještěže pradědeček asi přestal strašit, když jsi si sednul jinam.
Uf, to musel být zážitek! Asi bych té židle taky raději nechala, než aby mi znepříjemňovala večer. Takové věci se nedají brát na lehkou váhu.
Skvělá historka! Myslím, že všichni máme v domácnosti nějaký zaprášený kousek, co skrývá víc příběhů, než se na první pohled zdá.
Tohle mi připomíná, jak jsem se kdysi bála starých věcí u babičky na půdě. Ty staré věci mají občas svou atmosféru, že by člověk čekal, kdy se samotný pradědeček objeví za rohem!