Jednoho dne se v mé kanceláři objevila malá holčička. Bylo to zvláštní. Navíc jsem se nemohla zbavit dojmu, že mi někoho silně připomíná…
Toho rána jsem se probudila už v pět hodin. Nemohla jsem spát. Čekal mě perný den v práci – mnoho porad a hlavně důležitá schůzka s vedoucím. Musela jsem rozhodnout o osudu svého oddělení a dvěma lidem dát padáka.
Jejich osud byl v mých rukách
Bylo to těžké a nepříjemné rozhodování, zvlášť když všichni moji podřízení byli pracovití, příjemní a slušní lidé. Už několik dní jsem nad tím přemýšlela, ale stále jsem nedospěla k závěru.
Když jsem krátce před osmou hodinou dorazila do práce, už na mě čekala moje asistentka a ve dveřích mi podávala hrnek se silnou černou kávou. V druhé držela hromadu papírů.
Sama se bála o své místo, zrovna si s manželem koupili byt na hypotéku, jenže právě ona byla z těch, které jsem mohla postrádat, a tudíž jsem její jméno měla na seznamu.
Dívenka na chodbě
Zavřela jsem se v kanceláři a prsty jsem si stiskla spánky. Začínala mě třeštit hlava. Kopla jsem do sebe jeden prášek, zapila ho kafem a v rychlosti prošla papíry, které mi asistentka dala.
O půl hodiny později už jsem běžela na první velkou poradu. Chtěla jsem stihnout výtah a nešťastně jsem zakopla. Rozplácla jsem se na koberci. Vedle mých papírů, které se rozsypaly po podlaze, ležela malá panenka.
Přišlo mi to divné. Nikdo z kolegů do práce děti nevodil. „Podáte mi ji, prosím?“ ozval se vysoký dětský hlásek. Zvedla jsem hlavu a dívala se do tváře usměvavé copaté holčičky. „Kde máš rodiče?“ zeptala jsem se jí a panenku jí podala.
Holčička mlčela. Neměla jsem čas to zjišťovat. Řekla jsem holčičce, ať jde do mé kanceláře a počká, až se vrátím. Pak jsem si oprášila rukama kostýmek, sebrala papíry a pospíchala na schůzku.
Čekala na mě
Když jsem se o hodinu a půl později vrátila do kanceláře, tak tam k mému překvapení holčička pořád byla. „Jak se jmenuješ a kde máš rodiče?“ zeptala jsem se jí znova. Dívenka ale moje otázky zcela ignorovala.
Zvědavě se rozhlížela po místnosti. „Máš to tu docela hezký. Ale je tu málo květin a obrázků.“ Překvapeně jsem zamrkala. „Ty jsi nějaká chytrá,“ zasmála jsem se.
Připomněla mi můj dětský sen
„Mám ráda květiny a zvířata,“ odpověděla. „Vy ne?“ Pokývala jsem hlavou. Vzpomněla jsem si na dětství a na svůj sen, kdy jsem toužila pracovat v zoologické zahradě. Chvíli jsme si ještě povídaly, když do kanceláře vtrhla asistentka.
Dívky si nevšímala. Upnula na mě oči zarudlé od pláče. „Teď jsem se to dozvěděla. Moc prosím, nevyhazujte mě,“ prosila mě. „Mirko, uklidněte se, ještě není vůbec nic rozhodnuto,“ řekla jsem. „Udělám všechno, co budete chtít,“ kvíkla asistentka a popotáhla.
Pak vyběhla z kanceláře.
Povídaly jsme si
S povzdechem jsem se posadila na židli. „Jste nešťastná,“ podotkla malá dívenka. Pozorně jsem se na ni zadívala. Někoho mi připomínala, ale nemohla jsem přijít na to, koho. Zavolala jsem na recepci, abych zjistila, co je ta malá zač.
„Nevšimla jsem si, že by někdo přišel s dítětem,“ odpověděla recepční. „Ale poptám se.“ „Díky,“ řekla jsem a požádala ji ještě, aby objednala velkou sýrovou pizzu. Obrátila jsem se na holčičku. „Když už tu jsi, tak se spolu naobědváme.“
Vzpomínky na dětství
Po obědě jsem musela na další schůzku. Když jsem se o hodinu později vrátila, holčička seděla na mé židli a předstírala, že telefonuje. „Všechny je vyhoďte! Aspoň bude víc peněz pro mě!“ řekla a pak se ďábelsky zasmála.
Přes záda mi přejel mráz. Vzpomněla jsem si na své dětství a na svou matku, která byla neustále v práci a já ji často vídala jsem ráno u snídaně.
Možná proto jsem ani nechtěla děti a předstírala jsem, že si nevšímám posledních let, kdy mám ještě šanci založit rodinu.
Rozhodla jsem se vzepřít
Popadla jsem ze stolu desky s papíry a odešla do zasedačky. Potřebovala jsem klid a ticho, abych mohla přemýšlet. Za hodinu jsem měla říct vedoucímu jména lidí, které má vyhodit.
Bylo mi z toho nanic. Rozhodla jsem se, že to neudělám. Nepřipravím lidi o práci. Řekla jsem šéfovi a vedení společnosti, že odmítám kohokoli vyhodit ze svého týmu a že pokud se jim to nelíbí, jsem ochotná odejít z firmy.
Obálka na stole
Svou řečí jsem vzbudila rozruch. Nejspíš jsem si tak zpečetila svůj osud. Když jsem se vracela do své kanceláře, většina zaměstnanců už byla pryč, i moje kancelář zela prázdnotou. Jen na stole byla obálka s mým jménem.
Otevřela jsem ji a vyndala z ní papír. Když jsem ho rozložila, zůstala jsem v šoku. Byl to obrázek malé holčičky s maminkou a v rohu bylo „Domča“. Byl to můj podpis!
Došlo mi, že ta holčička byl přízrak mé samé, který za mnou přišel, aby mi připomněl, kdo jsem a co chci.
Udělala jsem správnou věc
Druhý den mi šéf volal a řekl mi, abych za ním okamžitě přišla. Byla jsem připravená na nejhorší. K mému překvapení mě ale nevyhodil, místo toho mi a mému oddělení dal šanci, abychom předvedli, co umíme.
Nemohla jsem tomu uvěřit. A když už mi byl tak nakloněný, stanovila jsem si i další podmínky. Na všechny kývl. Večer, když jsem zavřela oči, uviděla se tvář malé holčičky, tedy mé samé, jak se na mě usmívá a posílá mi vzdušnou pusu…
Dominika N. (43), Brno