Stalo se to už před mnoha lety, v době, kdy jsem se učila na státnice. Krásný výr ve snu mi poradil, na jaké otázky se mám obzvlášť zaměřit.

Vždycky jsem byla velice pilná, svědomitá a cílevědomá. Na druhou stranu jsem ale k sobě byla až přespříliš přísná a taky jsem byla hotový uzlíček nervů.

Pokaždé, když mě čekaly důležité zkoušky a písemné práce, se mi začaly potit dlaně, srdce mi bušilo tak silně, až jsem ho cítila v krku, a v hlavě jsem měla najednou prázdno.

Svého času jsem na to zkoušela všelijaké bylinky nebo různé meditační techniky, ale nic kdovíjak nepomáhalo.

Místo smutných vzpomínek

Úplně největší strach a tréma mě svíraly před maturitou, a pak před státnicemi. Před maturitou, to ještě žil dědeček, jsme spolu často chodili k řece. Posadili jsme se vždy ke břehu a mlčky pozorovali zurčící hladinu nebo jsme chytali ryby.

Přinášelo mi to neuvěřitelný klid. Jsem přesvědčená o tom, že jen díky tomu jsem zvládla maturitu s vyznamenáním. Jenže, když mi bylo jednadvacet, tak dědeček zemřel.

Sama k řece jsem už pak nechodila, protože ve mně to prostředí místo klidu a jistoty vyvolávalo povětšinou smutek a prázdno v srdci.

Upřeně mě pozoroval

Čas plynul a najednou tu byly moje státnice. Byla jsem s nervy v kýblu. Učila jsem se ve dne, v noci, ale pořád jsem měla pocit, že nic neumím. Když jsem se snažila zodpovědět zadané otázky, nebyla jsem schopná si nic vybavit.

Začínala jsem propadat panice. Asi týden před státnicemi se mi začal noc co noc zdát jeden a tentýž sen. Byla jsem u řeky a seděla na kameni, když vtom blízko mě zahoukala sova. Byl to překrásný výr. Upřeně se na mě díval, jakoby mi chtěl něco říct.

Sen jsem nemohla pustit z hlavy. Nahlížela jsem do snářů, kde se psalo, že sova vždy přináší moudrou radu.

Varovné houkání

Den před státnicemi bylo krásně, teplo a sluníčko, tak jsem si vzala skripta a šla jsem se učit do parku. Snažila jsem se vtlouct do hlavy zejména odpovědi na ty otázky, které byly mojí achillovou patou.

Po hodině jsem však toho měla už dost. Tuhle otázku si určitě nevytáhnu, pomyslela jsem si a odložila sešit stranou. Byla jsem unavená, tak jsem se natáhla na lavičku a zavřela jsem oči. Vtom jsem uslyšela houkání sovy.

Zmátlo mě to a vylekalo zároveň. Rozhlédla jsem se kolem, ale nikdo poblíž nebyl. I tak jsem si ale raději sbalila věci a šla jsem domů.

Symbol štěstí

Večer jsem dlouho nemohla usnout. Když jsem zavřela oči, viděla jsem před sebou tu sovu, jak se na mě dívá. A pak jsem si vzpomněla na tu otázku. Že by to snad bylo varování? Co když si vytáhnu zrovna ji? Vstala jsem a sedla jsem si k učení.

A udělala jsem dobře. Následující den jsem si dotyčnou otázku vytáhla. Naštěstí jsem na ni byla připravená. Co bych ale dělala, kdybych neuposlechla rady moudré sovy? Nejspíš by mě čekal reparát.

Ten den jsem si koupila přívěsek se sovičkou, který dodnes nosím na klíčích jako talisman.

Kristýna L. (53), Brno