Byla to luxusní kráska. Pomohla mi proto, aby se pomstila mému manželovi? Nebo se za sebevědomou ženou skrývala citlivá duše, která chtěla spasit mě a moje děti?

Když se naše manželství rozpadlo, ztratila jsem půdu pod nohama. Zůstala jsem sama v garzonce se dvěma dětmi. Od manžela jsem odešla bez ničeho, jen s nejnutnějším.

Práce jsem se nebála, v zaměstnání jsem měla dobrou pozici, a byla jsem tak výborná, že jsem neměla nouzi o další drobné kšeftíky.

Byla jsem pyšná na to, že si nemusím nechat od partnera líbit to, co většina jiných žen, protože se dokážu o sebe a své děti postarat. Nebála jsem se říkat do očí jemu i jeho matce, v jejímž domě jsme bydleli, co si myslím.

A když jsem se kromě nepříjemného soužití s tchyní pod jednou střechou navíc dozvěděla o manželových četných přítelkyních, došla jsem k názoru, že něco takového nemám zapotřebí. Sbalila jsem děti, vysokoškolský diplom, morče a šla…

Chtěla jsem je zabít?

Zavalila jsem se prací. Rozhodila jsem sítě a mí kolegové a přátelé se snažili. Nasadila jsem vražedné pracovní tempo, šibeniční termíny a likvidovala jednu zakázku za druhou.

Spala jsem jako Napoleon čtyři hodiny denně, abych zaplatila nejen všechny pohledávky, ale také dětem dopřála to, co jejich spolužáci a kamarádi běžně mají – školu v přírodě, zájmové kroužky. Z otce byl problém vypáčit i alimenty, natož nějakou tu korunu navíc.

Byl lakomý po své ukrajinské matce! A tak se v podstatě dalo čekat, že jednoho dne při takovém nasazení zkolabuju. Tehdy dopadla legendární poslední kapka v podobě zedníků, kteří otloukali u našeho domu omítku.

Marně jsem se snažila soustředit na práci, sluchátka na uších nepomáhala, čas běžel, zákazníci na mě útočili, a najednou to přišlo… Krev se mi nahrnula do hlavy, vztyčila jsem se u pracovního stolu a zařvala: „Tady bude ticho!!!“

V sanitě se mnou třásli

Byla jsem jim k smíchu, když jsem otevřeným oknem vrazila na lešení. Chtěla jsem jim říct něco pořádně od plic, a možná aspoň jednoho z nich srazit. Síly mě však opustily. Už jsem jen zasípala a podlomila se mi kolena. V tu chvíli humor zedníky přešel.

Taktak mě zachytili, abych se nezřítila těch několik metrů dolů. Všechno se ponořilo do mlhy. V uších mi hučelo, nadechnout jsem se nemohla. Cítila jsem, jak se mnou kdosi třese a opakovaně křičí: „Poslouchejte, co vám říkám!

Opakujte to po mně!“ Pak jsme se řítili ulicí za zvuku sirény. Probrala mě až kapačka a sestra, která mi přikládala na čelo mokrý hadr. „To bude dobrý,“ uklidňovala mě. Smrt mě lákala do náruče Dobrý to nebylo!

Kolaps nastartoval nějaký samoničící mechanismus v těle a já se začala bortit do sebe jako do černé díry.

Nikdo mi nedokázal pomoci.

Povzbuzování mého okolí mělo zcela opačný efekt, všechny jsem je za to nenáviděla. Nebyla jsem schopna vnímat slunce, nebe, květiny, dobré jídlo. Dokonce i děti byly pro mě malá motivace zůstat naživu.

Rady psycholožky byly pouze teoretické, jak mi sama přiznala. Propadala jsem se do pekla. Nedokázala jsem normálně fungovat, bála jsem se být sama, rychle jedoucí auta a vlaky mě přitahovaly jako magnet pod svá kola a mosty na mě volaly: Skoč! Skončí to!

Bude ti líp!“ Nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Dokonce i jóga selhala…

Přijela, aby mě zachránila?

A byla jsem v nemocnici zase. Museli být ze mě zoufalí. Já se tam ale cítila před démony ve své duši bezpečně, a tak jsem odmítala odejít. Nezbylo než zavolat manželovi, aby pro mě přijel a postaral se o děti.

Třásla jsem se hrůzou, že využije situace, udělá ze mě částečně nesvéprávnou, a o děti mě připraví. Naštěstí to nestihl udělat. Osud zasáhl rychleji. Manžel tehdy nepřijel sám. Spolu s ním se do nemocnice přihrnula jeho bývalá milenka. Nesnášela jsem ji.

Kdysi emigrovala do Ameriky, v Čechách zrestituovala velký majetek a hrála si na princeznu. Aspoň tak se mi to jevilo. Byla jsem vzteky bez sebe. Nedala jinak, než že si musíme někam sednout, kde je příjemná atmosféra.

Odmítala jsem nasednout do jejího auta a vzdorovala jsem poslouchat její bláboly.

Už nesoudím podle vzhledu

Nevím už, jak dlouho jsem ji ignorovala, ani jsem si nevšimla, že poslala manžela pryč. Ječela mi do ucha, bouchala různými předměty, byla nepříjemně hlučná a dokonce do mě několikrát dost necitlivě strčila a možná mě i štípla.

Když už toho bylo opravdu dost, otočila jsem se, že ji konečně něco povím nebo možná dokonce jednu vrazím. V tu chvíli nadšeně zajásala. „Konečně mě vnímáš!“ Vyhrnula rukáv a ukázala mi jizvu přes zápěstí.

A pak mi začala vyprávět svůj příběh… jak ji krátce po emigraci přítel opustil a ona, daleko od svých přátel a rodiny, to neuměla řešit jinak, než sebevraždou. Pokus se ji nevydařil jen díky náhodě. Prožila to, čím jsem procházela já, a tak mi dokázala poradit.

Potvrdila se mi tak hypotéza, že stejně jako alkoholikovi pomůže nejvíce odnaučený alkoholik a kuřákovi odnaučený kuřák, tak sebevrahovi dá cenné rady pouze ten, kterým si takovou životní zkušeností sám prošel a minutu po minutě ji prožil.

Dnes jsme s manželovou milenkou nejlepší kamarádky. A manžel? Ten už je dávno bývalý.

Patricie H. (47), Kladno .