Marta chtěla vždy působit silně a já jsem jí to dlouho věřila. Až do dne, kdy jsem ji našla bledou a vyčerpanou. Naštěstí jsem instinktivně tušila, jak jí pomoci.

S kolegyní Martou jsem si sedla hned od prvního dne. Proto jsem tehdy hned viděla, že se něco začalo v jejím životě dít.

Tvrdila, že nestíhá, že má moc práce a je jen unavená. Vždycky se usmívala takovým tím způsobem, který měl všechny přesvědčit, že je v pohodě. A já se dlouho snažila jí to věřit.

Měnila se mi před očima

Jenže jednoho rána přišla do kanceláře pozdě a bledá jak sněhová vločka. Sedla si ke stolu, ale ruce se jí třásly tak, že ani nezapnula počítač. Zavřela oči a na okamžik jsem měla pocit, že omdlí.

V tu chvíli konečně praskla zeď, kterou kolem sebe tak pečlivě stavěla. Po obědě jsem ji našla v kuchyňce, jak sedí na židli a dýchá mělce, jako by jí někdo seděl na hrudi. Když jsem si přisedla, nebránila se.

Jen šeptla, že má výsledky vyšetření a ty nejsou dobré. A že nechtěla být další člověk, který někoho zatěžuje. Prý jí záleželo na tom, aby ji lidé viděli silnou, abych ji tak viděla i já.

V té chvíli jsem si uvědomila, jak málo stačí, aby se z člověka stal někdo, kdo se drží pohromadě jen silou vůle. Vzala jsem ji za ruku a řekla jí, že už nemusí nic předstírat.

I ti nejstatečnější potřebují občas pomoc

Od té doby jsem s ní chodila na kontroly, nosila jí čaje do práce, seděla s ní po směně, když čekala na telefonát od lékaře. A ona se začala víc otevírat. Přestala se stydět za to, že je unavená, a omlouvat za to, že něco nezvládne.

Jednou, když už byla dlouhodobě na nemocenské a já za ní přišla domů na návštěvu, mi řekla, že nechápe, proč jí tak pomáhám, když mám svých starostí nad hlavu. Ale já to nikdy necítila jako zátěž.

Protože když se člověk rozhodne někoho podržet, nemá to nic společného s lítostí. Je to o důvěře. O tom, že vás někdo pustí do míst, která před celým světem skrývá. A jestli mě Marta něco naučila, tak to, že i ti nejstatečnější občas potřebují zastavit.

Opřít se a nechat se vést. A já jsem ráda, že jsem u toho mohla být i ve chvíli, kdy se dozvěděla, že porazila rakovinu. Tehdy jsem se radovala s ní, a mohla jsem tak být součástí jejího štěstí.

Kristýna V., 58 let, Příbram