Když se starý člověk dostane do problémů, může mít štěstí na lidi.

Po smrti manžela jsem se ocitla v nelehké ekonomické situaci. Byla jsem už důchodkyně a zůstala jsem sama ve velkém bytě, který jsem nemohla finančně utáhnout. Existovalo několik řešení, například výměna bytu nebo stěhování. Já si vybrala jinou: začala jsem jeden z pokojů pronajímat.

Jenom jsem se tím trápila

Mladík, který přišel jako první, vypadal slušně a dal peníze předem. Neviděla jsem důvod, čeho bych se měla obávat. Postupně se ale jeho chování začalo měnit. Ačkoliv jsem si to nepřála, vodil si do bytu kamarády a kamarádky a často byli hluční dlouho do noci.

Zaskočilo mě to, už jsem si v bytě nepřipadala jako doma. Cítila jsem se ale bezbranná. U mladíka věčně někdo přespával, byt nasákl kouřem z cigaret (já jsem nekuřačka) a ke všemu mi přestal platit nájem.

Nikdy jsem neměla ráznou povahu, takže jsem se tou situací jen trápila a nic s ní nedělala. Skončilo to tak, že jsem jednoho dne seděla v parku na lavičce a neubránila jsem se pláči.

Všiml si toho muž, který kráčel kolem, přisedl si a zeptal se mě, co se mi stalo.

Splnil slovo a skutečně přišel

Muž, který se představil jako pan Jiří, působil důvěryhodně. Svěřila jsem se mu se svým problémem a s tím, že nevím, jak ho řešit. Zdálo se mi, že jsem ztratila domov. Pan Jiří mě začal utěšovat a pak řekl, že mi pomůže.

Nemám se prý bát, když za mnou přijde druhý den večer. Nebude totiž sám. Moc jsem mu nevěřila, ale další den se skutečně ozval zvonek u dveří. Stálo tam kromě pana Jiřího dalších šest svalnatých chlapů. Nechali se zavést za mým podnájemníkem.

Nevím přesně, co se tam dělo, ale asi to bylo hodně působivé, protože ten mladík se ještě téhož večera odstěhoval a už jsem ho nikdy neviděla.

Dnes u mě bydlí dvě slušné studentky a já jsem spokojená – a také vím, že na problémy opravdu člověk nikdy není úplně sám. Pomocná ruka se vždycky najde!

Klára D. (64), Brno