Mám ráda strašidelné filmy, ale netušila jsem, že něco hrozného prožiji i ve skutečnosti.

Nejspíš každý člověk trpí nějakým druhem fobie. U někoho jsou to pavouci, u jiného myši, u mě to jednoznačně odjakživa byli hadi. Určitě se na tom podepsalo to, že mě v dětství kousla zmije a prázdniny u babičky se změnily v boj o život.

Mohla za to kolegyně

Kdykoliv jsem viděla nějakého hada, zmocnil se mě skoro hysterický záchvat. Zákonem schválnosti bylo, že plazy doma v teráriu choval můj bratr. Věděla jsem, že jsou jeho „mazlíčci“ bezpečně zavření, ale stejně jsem se na návštěvě nikdy necítila jistá.

Tu největší hrůzu jsem ale měla zažít úplně jinde. Za všechno mohla – tedy alespoň nepřímo – moje rozvedená kolegyně z práce. Slíbila jsem jí, že jí v době její nepřítomnosti během zahraniční dovolené budu chodit zalévat do bytu květiny.

Nebyl v tom žádný problém, třikrát proběhla moje návštěva v poklidu. Na tu čtvrtou ovšem nikdy nezapomenu!

Marně jsem křičela!

Kolegyně měla květiny i na balkóně. Když jsem je tam zalila a chtěla se vrátit zpátky do bytu, strnula jsem. U balkonových dveří se plazil velký had! Vykřikla jsem hrůzou a nevěděla, co mám dělat.

Možná bych se bývala v hrůze vrhla i z balkonu dolů, ale byt byl v sedmém patře.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Kabelku s mobilem jsem nechala v obýváku na stole. Vládlo nevlídné počasí, takže okolní okna byla zavřená a ani dole na sídlišti jsem neviděla žádný velký pohyb.

Začala jsem nahlas křičet o pomoc a doufala, že mě někdo uslyší. Had se stále pohyboval kolem balkonových dveří a jednu chvíli to vypadalo, že zamíří za mnou. Zachránila mě paní ze sousedního bytu, která náhodně vyšla na vedlejší balkón.

Za deset minut, které mi připadaly nekonečné, pak dorazila policie a veterinář. Hada, který utekl chovateli z onoho domu, odchytili a osvobodili mě.

Toho dne už jsem nebyla schopná vůbec ničeho a ještě pár nocí jsem se probouzela ze spánku poté, co se mi o hadech zdály hrozné sny!

Lenka V. (63), Praha