Lidé si navzájem ubližují vymyšlenými zprávami. Někdy se ale stane, že fámy mají nakonec úplně opačný účinek.

Postupem času jsem si stále více uvědomovala, že moje manželství není tím vztahem, o jakém jsem v mládí snila.

Na začátku byl Jakub činorodý a vtipný partner, pak se z něho ale stával spíš nemluvný a věčně otrávený muž, který se s oblibou hádal kvůli naprostým maličkostem.

Byli jsme spolu už osmnáct let a já si musela přiznat, že hlavním a jediným důvodem jsou děti. Synovi bylo sedmnáct, dceři patnáct a ještě potřebovali rodinné zázemí.

Sympatie na první pohled

Rozvod pro mě tedy zatím nepadal v úvahu, ale moje srdce toužilo po lásce. Když k nám do zaměstnání nastoupil nový kolega, ihned mi padl do oka. Stalo se mi v životě jen párkrát, že jsem k někomu okamžitě pocítila určitou spřízněnost.

Radek byl přesně takový případ. Z pohledů i slov, které jsme si vyměňovali, jsem vnímala, že ten pocit je oboustranný. Vídali jsme se v zaměstnání denně a brzy jsme toho o sobě navzájem věděli opravdu hodně. Radek byl zadaný, stejně jako já.

Jak to tak bývá, samozřejmě jsme se dostali do řečí, i když jsme spolu nic neměli. Lidé kolem nás si ale mysleli opak. Bohužel se to týkalo i kolegyň, kterým jsem věřila.

V očích některých z nich jsem si přímo přečetla odsouzení, proč mám jako vdaná žena poměr se ženatým mužem.

Čím víc jsem se snažila obhajovat a bránit, tím více se ono nepodložené podezření stupňovalo. Začala jsem z toho být nesvá, přemýšlela jsem, jestli nemám kontakt s Radkem nějak omezit.

Pak jsem si řekla, že i kdyby byla pravda to, co si lidé kolem mě vymýšlejí, tak jim do toho nic není.

Nemohla jsem se bránit

Když mi Radek řekl, že se mnou potřebuje o něčem důležitém mluvit, tušila jsem, o co se bude jednat. Stejně jako mě ho znepokojovaly ty řeči, které se o nás potají vedly.  Současně mi řekl, jak ho mrzí, že to není pravda. Uvedl mě tím trochu do rozpaků.

Věděla jsem, že ani jeho manželství nepatří k těm ukázkovým. Se ženou se už dávno odcizili, a protože syn už odešel studovat do zahraničí, vlastně ho doma nic nedrželo. Dalo by se říci, že u Radka byl rozvod otázkou času.

Rozhodně o něm uvažoval mnohem konkrétněji, než doposud já. Dál jsme ale udržovali náš vztah na přátelské úrovni, kterou jsme nechtěli překračovat. Jenže pomluvy o tom, že je mezi námi něco víc, mezitím překročily budovu firmy a dostaly se až ke mně domů.

Jednoho dne jsem zastihla po svém příchodu z práce Jakuba, jak sedí v křesle a mračí se na mě. Prohlásil, že spolu musíme něco vyřešit. Byli jsme tehdy naštěstí doma sami.

Jakub se na mě tvrdě obořil, že mi obětoval celý život a já se mu odvděčuji tím, že ho zesměšním nevěrou.

Protestovala jsem, že to není pravda a že nesmí věřit všemu, co lidé napovídají. Bylo to marné. On těm lžím skutečně věřil. Slovo „rozvod“ sice přímo nepadlo, ale manžel mi naznačil, že se mnou do budoucna nepočítá.

Cítila jsem se zoufale a nevěděla, jak se mám zachovat. Unavovalo mě bránit se něčemu, za co nemůžu.

Vyhráli jsme svůj vztah

Ten tlak okolností nakonec na mě i na Radka zapůsobil přesně opačně, než se zřejmě očekávalo. Dali jsme se dohromady skutečně, takže ony předchozí řeči nabyly nyní reálný rozměr. Pokud už nás lidé označili za nevěrníky, proč toho nevyužít?

Dva rozvody pak následovaly v krátkém sledu pár měsíců po sobě. Neobešlo se to bez ztráty některých přátel a v mém případě také bez změny zaměstnání. Nakonec jsme na tom ale oba vlastně jedině získali.

Od doby, kdy nás pomluvy daly tak trochu proti naší vůli dohromady, uplynulo už dvacet let a my jsme pořád spolu a šťastní. Rozhodně je nám lépe než v našich předchozích vztazích.

Iveta L. (60), Brno