S Aničkou jsme vyrazily do lesa. Nemohla jsem uvěřit, že tak malá holčička dokáže trhat rychleji, než já. Vnučka mi ale tvrdila, že jí pomáhá borůvková víla.

Naše Anička měla po létě nastoupit do první třídy.Celé tři týdny trávila se mnou na chalupě, aby mohli její rodiče chodit do práce. Oba měli náročné zaměstnání. Velmi náročné to ale bylo i pro mě.

Připravit po tu dobu malé vnučce, která je plná energie, zábavu, to také vyžadovalo hodně úsilí a hlavně fantazie.Byla jsem ráda, že se v lesích kolem nás ten rok vydařilo borůvkám.

„Pojď, půjdeme na borůvky, a když budeme šikovné, a nasbíráme jich hodně, bude koláč a ještě ti z nich ušlehám koktejl.“ To byla velká motivace.Vzala jsem pro sebe bandasku a Aničce hrnek.

Předpokládala jsem, že s vypětím sil, nasbírá svůj hrneček a pak už jí to bavit nebude. Usadí se na pařezu a bude kňourat, že chce domů. Našly jsme místo, které se to borůvkami jen modralo.

Anička se s nadšením pustila do sběru, i já se sehnula a zabrala do práce. „Babičko, už mám plný hrneček!“ Slyším za sebou. Dělá si legraci, nebo má hrnek plný šišek? Napadlo mě. Když jsem se ale podívala, byla jsem překvapená.Její hrnek byl vrchovatě plný.

„Jak se ti to povedlo, Aničko?“ zeptala jsem se. „Pomáhala mi borůvková víla, babičko,“ odpověděla vnučka bez zaváhání.

Měla hlavu úplnou pohádek a fantazie, tak mě ta odpověď ani moc nepřekvapila.Její plný hrnek mi ale vrtal hlavou, přesypala jsem borůvky do bandasky, a Anička radostně běžela zase sbírat. Během dvou minut však dorazila zpět s plným hrnkem. Neviděla jsem nic

Kde ty borůvky bere?

Když běžela s prázdným hrnkem na své místo, pozorovala jsem jí.Něco si tam povídala, hrnek položila do borůvčího a po chvíli ho vytáhla plný borůvek. Kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřila bych.

Přesypala jsem borůvky a ona spěchala na své místo, kde postavila prázdný hrnek do listí.Plížila jsem se opatrně k ní a nahlédla ji přes rameno. V borůvčí jsem zahlédla něco maličkého, jak se rychle ukrylo v listí.

„Babičko, ty jsi jí vyplašila!“ vykřikla Anička rozhořčeně. „Určitě se už nevrátí.“ Od té chvíle jsme si musely každou borůvku utrhnout samy. I tak jich bylo dost na koláč, koktejl i na knedlíky. Jen Anička byla smutná, že už borůvkovou vílu neuvidí.

Když si ale pro vnučku přijeli rodiče a ona usedala do auta, najednou nadšeně vyskočila ven a ukazovala na skalku, co na zahradě mám.„Tam je borůvková víla, přišla se se mnou rozloučit!“ Všichni jsme zírali na skalku, ale nic jsme neviděli.

Vnučka se rozběhla k rozkvetlému keři a klekla do trávy.. Když jsme přišli blíž, ve stínu keře visela obrovská pavučina.Lehce se třepotala ve vánku a pak se vznesla do vzduchu a letěla k lesu. „Ahoj , moje vílo,“ mávala Anička pavučině, která zmizela v lese. Dnes je Anička dospělá slečna, ale na borůvkovou vílu nikdy nezapomněla.

Dodnes tvrdí, že ji opravdu viděla, průsvitnou a maličkou, jak se vznášela na pavučině jako na svém létajícím koberci.

Jiřina (63), Strakonice .