Starost o souseda měla nakonec nečekané rozuzlení.

Je mi už šestašedesát let a do nedávna jsem si o sobě myslela, že jsem úplně obyčejná důchodkyně. Mám ráda piškotový koláč, televizní detektivky a pokojové květiny. Žiju sama, protože manžel se před pár lety zamiloval do mladší ženy a odstěhoval se za ní.

Můj život je poklidný. Dopoledne si dám kávu, přečtu zprávy, večer pletu nebo nadávám na zprávy. Ale jedno úterý se všechno změnilo. A začalo to, jako obvykle, úplně nevinně.

Přivolala jsem pomoc

Můj soused, pan Jiří, je muž v letech, který má zálibu v nešťastně znějícím cvičení na klarinet.Jedno úterý ráno z jeho bytu ale začaly vycházet velmi zvláštní zvuky. Nebyl to klarinet, ale takové bouchání, hučení, a pak divné prskání.

Pomyslela jsem si, že se mu možná něco stalo. Ne že bych byla zvědavá, ale jsem znám zvuky svého domu – a tohle bylo úplně nové. Navíc zůstala otevřená vstupní chodba a z bytu se šířil zápach připomínající gumovou bábovku po výbuchu.

Zazvonila jsem. Nic. Zabušila. Nic. Zazvonila jsem víc. A když se nic nedělo, rozhodla jsem se zavolat pomoc. Protože jsem však nechtěla být za hysterku, nezavolala jsem rovnou sanitku – zavolala jsem obecní policii. Prý „prověří situaci“.

Přijeli za deset minut, dva muži ve vestách a s baterkami, jako by šli na zásah proti pašerákům. Řekla jsem jim, co jsem slyšela. Nechtěli být drsní, ale viděla jsem, že jeden z nich má ruku pořád u pouzdra se slzným plynem.

Zaťukali na dveře. Pak silněji. A když nikdo neodpovídal, rozhodli se přivolat hasiče, protože „je možné, že došlo k úniku plynu nebo chemické reakci“.

Byl to docela trapas

V tu chvíli se začali scházet sousedé. Paní ze spodního patra si přinesla židli a termosku s čajem. Někdo začal fotit. Cítila jsem trapnost, ale zároveň lehké vzrušení. Po letech důchodové rutiny se konečně něco dělo.

Když dorazili hasiči a začali připravovat beranidlo, dělala jsem, že se mě to netýká. Říkala jsem si, že kdyby pan Jiří uvnitř bezmocně ležel, budu ráda, že jsem jednala. A pak se to stalo.

Z bytu vyšel pan Jiří, v montérkách, umaštěný, s klíčem v ruce a výrazem naprostého nepochopení situace. Všichni ztichli. Zeptal se, co se děje. Policista mu vysvětlil situaci. Pan Jiří se chvíli díval na baterku, pak na hasiče, a pak začal smát.

Prý si jen doma zkoušel nový udírenský generátor kouře, protože chtěl vyrábět domácí klobásy. První test proběhl, jak prohlásil, „trochu energičtěji, než čekal“.

Zvuk prskání byla prý unikající pára z improvizované trubky napojené na starý vysavač značky Eta. Bouchání byla dvířka od sporáku, která se rozhodla „nevydržet“.

Zdravíme se s úsměvem

Celý dům se bavil, ale já se propadala hanbou. Panu Jířímu jsem se omluvila. On mi na to řekl, že kdybych byla chlap, tak mě pozve na pivu. Takhle mi nabídl alespoň klobásu. Jeho nabídku jsem přijala.

Mám-li být upřímná, klobása byla příšerná. Kouřová chuť moc uzeninu nepřipomínala. Pan Jiří mi ukázal i svůj klarinet a řekl, že ten zvuk opravdu není jeho vina, protože nástroje je prý rozladěný.

Od té doby mě soused zdraví s úsměvem a stali se z nás přátelé. A já už nikdy nikoho nebudu podezírat z výbuchu, dokud si neověřím, že to není jen domácí uzenářský pokus. Co jsem se z toho naučila?

Za prvé, že nikdy nemáme podceňovat kreativitu českých důchodců. Za druhé, že klarinet není smrtící zbraň, i když tak může znít. A za třetí, a to hlavně, že i ze špatně udělané klobásy může vzniknout dobré přátelství.

Milena R. (66), Most