Byla jsem v devátém měsíci těhotenství a začala se mě pomalu zmocňovat panika, jak se zvládnu o své dítě postarat. Roman mě sice neustále ujišťoval, že mi se vším pomůže, ale to bylo asi tak všechno.
S Romanem jsem se znala odmalička. Vyrůstali jsme spolu v jedné vesnici, hráli si na stejném plácku, chodili do stejné školy. Zamilovala jsem se do něj, když mi bylo čtrnáct, a on mi pod oknem našeho domu vyznával lásku jako Romeo.
Ovšem jen do chvíle, než musel s kluky na fotbal nebo pomáhat bratrovi s opravou auta. V tu chvíli jsem pro něj přestala existovat. „Jak s ním můžeš vydržet?“ ptala se mě kamarádka Jarka. „Vždyť tě pořád jenom oblbuje!“
„To není pravda!“ hájila jsem ho. „Kdy tě vzal naposledy do kina?“ zkoušela mě dál Jarka. „Už si nepamatuji,“ musela jsem přiznat.
Všechno bylo přednější
Popravdě, Roman se mi ozval jenom tehdy, když měl on čas a náladu. Když jsem ho chtěla vidět já, vždycky se na něco vymluvil. „Dnes nemůžu, budeme s tátou vyklízet sklep!“ zněla jedna z jeho odpovědí.
„Tenhle týden asi ne, mám moc práce!“ byla další. „Někdy mi přijde, že se mnou ani nechceš chodit!“ – konečně jsem řekla nahlas, co jsem si doopravdy myslela.
Konečně jen sami dva
Zadíval se na mě svým smutným pohledem. „Jak něco takového můžeš vůbec říct! Vždyť já tě mám přece tak rád!“ přesvědčoval mě o své lásce. „Proč se mnou vůbec nejsi?“ vmetla jsem mu přímo do tváře.
„Nebudeme se přece hádat!“ odmítl moji námitku.
„Nechci se s tebou hádat, jen bych si ráda ujasnila, jak to mezi námi bude dál!“ „No, vidím to tak, že tě jednoho dne požádám o ruku, pak budeme mít svatbu a narodí se nám kupa dětí!“ rošťácky se na mě usmál a dal mi pusu.
„Děláš si ze mě jenom legraci!“ povzdechla jsem si. „Tak spolu příští měsíc pojedeme na víkend! Zavezu tě někam daleko odsud a budeme tam jenom my dva, chceš?“ celý se rozzářil. „To víš, že chci,“ svitla mi malá naděje.
Nečekané překvapení
Z plánovaného výletu jsme se ovšem vrátili už druhý den, protože Romanovi zavolal brácha, že potřebuje pomoct s opravou motoru svého auta. Nicméně jsem si s sebou domů přivezla malý suvenýr, o kterém jsem se ovšem dozvěděla až za dva měsíce.
„Čekám s tebou dítě!“ oznámila jsem Romanovi, který následně zbledl jako stěna.„Vždyť jsme spolu tak dlouho nic neměli. Naposledy na tom našem výletu, a to ještě jenom jednou!“ „No právě,“ potvrdila jsem jeho domněnku.
„Já věděl, že nemáme nikam jezdit!“ chytil hlavu do dlaní. „To je všechno, co mi k tomu řekneš?“ „Budeme mít miminko, no!“ řekl, jako by to byla nejběžnější věc na světě. „Je nám sedmnáct!“ upozornila jsem ho. „Než se narodí, budeme plnoletí, ne?“
„No jo, ale copak ty víš, jak se starat o dítě?“ měla jsem v hlavě pořádný zmatek. „Já ne, ale máma určitě ano!“ vysvětlil mi. „Ale já ho chci vychovávat s tebou, a ne s tvou matkou!“ „Vždyť jo, naučím se to od ní, uvidíš!“ objal mě.
Nastala TA chvíle
Trochu jsem se uklidnila, ale jen na čas. Ten běžel stále rychleji a já měla za chvíli břicho jako balon. Stále jsem čekala, že mi Roman pomůže, ale on se dál věnoval jen svým záležitostem. Já se připravovala na mateřství, zatímco on stále někde lítal.
Nebyla jsem z toho vůbec nadšená, ale spoléhala jsem na pomoc svých rodičů, kteří mi byli opravdovou oporou. Jenomže když to na mě přišlo, nebyl po ruce ani Roman, ani moje maminka a tatínek. „Praskla mi voda, co mám dělat?“ volala jsem Romanovi.
„Zavolej sanitku!“ řekl věcně. „A ty nepřijedeš?!“ „Právě stojím na nejvyšším mostě v republice, kolem sebe mám přivázaný provaz a chystám se skočit svůj první bungee jumping!“ výskal nadšeně. „Kdybys věděla, jaký je to adrenalin!“
„A kdybys ty věděl, jaký je adrenalin poprvé rodit a být na to úplně sama!“ zakřičela jsem na něj do telefonu a práskla s ním o zem.
Rozlítl se na malé kousíčky a mně teprve pak došlo, co jsem udělala. „Jak teď zavolám sanitu?“ zhrozila jsem se a znovu klesla na kolena, protože se opět ozvaly porodní bolesti.
Záchrana v pravou chvíli
Stahy mě na chvíli přešly a já vyběhla z našeho domu zazvonit na sousedy, kteří bydleli přes ulici. V tom zmatku jsem se ale nepodívala, jestli nejede po silnici nějaké auto. Uslyšela jsem nejdřív troubení, pak kvílení brzd a nakonec křik rozzuřeného řidiče: „Co děláš?!“ křičel na mě z otevřeného okénka.
„Rodím!“ Stála jsem na místě jako přikovaná a z očí se mi začaly koulet velké slzy. „No jo,“ řidič mě sjel pohledem a došla mu vážnost celé situace. „Nechceš odvézt do porodnice?“ nabídl mi. „Byl byste moc hodný!“ vzlykala jsem.
Vzal mě do náruče a naložil do auta. Jízda to byla opravdu divoká a řidič, který se mi představil jako Martin, ze mě za dobu, než jsme přijeli před porodnici, vytáhl celý můj příběh.
„To je ale pitomec, ten tvůj kluk!“ kroutil hlavou, zatímco mě převáželi na porodní sál. „To já bych své ženě nikdy neudělal!“ ujišťoval mě.
Mám krásnou rodinu
„Máte krásného chlapečka!“ řekla porodní asistentka a strčila miminko Martinovi do náruče. Myslím, že právě v ten okamžik se mezi nimi utvořilo ono věčné pouto, které je provází dodnes. Vlastně můžu říct, že se Martin zamiloval do mého syna dříve než do mě.
Zatímco Roman se stále někde potloukal, Martin za mnou chodil do porodnice každý den. A pak také domů. Synkovi jsem dala jméno svého zachránce. Jmenuje se Martínek, jako můj muž. Ano, nakonec jsem si Martina vzala za manžela. Máme spolu ještě krásnou dcerku a je nám všem čtyřem krásně.
Jitka D. (50), Český Krumlov