Kdy jindy napravovat staré křivdy než o Vánocích?

Před časem jsem o jedněch Vánocích zjistila, že sny mohou v době svátků mít stejně důležitý význam jako voňavé pečení. Tehdy jsem na Štědrý den večer, kdy už dárky ležely pod stromečkem a všichni blízcí se rozjeli do svých domovů, usnula v křesle u krbu.

Příliš tvrdohlavý bratranec

Chtěla jsem si původně jenom krátce zdřímnout, ale spánek, který mě zastihl, byl opravdu tvrdý. S ním přišel i velmi zvláštní sen.

Ocitla jsem se v nepříjemně jasné mlze a před sebou jsem viděla jen starý, kamenný most přes řeku, která tekla tak tiše, že jsem ji skoro neslyšela.

Uprostřed mostu stál můj bratranec Josef. Ten žil už spoustu let sám v pohraničí, protože se před časem krutě nepohodl se zbytkem rodiny kvůli jednomu pozemku. Bratranec byl vždycky hrdý a tvrdohlavý a na jakékoli pokusy o zklidnění situace nereagoval.

V mém snu stál s rukama v kapsách a vypadal strašně prázdně, jako svíce, která dohořela a už nemá knot. Viděla jsem vzápětí, jak Josef z kapsy vytáhl složený, zažloutlý papír – byla to stará vánoční pohlednice.

Chtěl ji roztrhat a hodit do té neviditelné řeky. Měla jsem hrozný, úzkostný pocit, že jakmile ten papírek roztrhne, tak most, na kterém Josef stojí, se zřítí. A také v něm samotném se nenávratně zlomí něco důležitého a už to nikdy nepůjde vrátit.

Cítila jsem, že by to byla věčná a nenapravitelná škoda. Snažila jsem v tom snu ke svému bratranci běžet, ale nohy se mi lepily k zemi. Jediné, co jsem dokázala, bylo naprosto soustředit svou vůli a myslet na jediné:

zabránit mu s veškerým mentálním nasazením v tom, co chce udělat. Připadalo mi, že jsem do toho snu vyslala vší silou záblesk čistého úmyslu a odpuštění.

Sen mi naznačil, co musím neodkladně udělat

Probudila jsem se celá zpocená, s bušícím srdcem, uprostřed ticha a vůně jehličí. Stěží jsem popadala dech. Bylo to všechno tak živé, že jsem měla pocit, jako bych se právě vrátila z dlouhé cesty.

Snažila jsem se uklidnit tím, že to byl jenom sen, současně jsem však věděla své. Do rána už jsem toho moc nenaspala. Na základě toho snu ve mně uzrálo jasné rozhodnutí.

Sotva se rozednilo, oblékla jsem se a po dlouhé době opět sedla do svého starého auta. Nikomu jsem o své cestě nic neřekla, všichni by si mysleli, že jsem blázen, když se vydávám den po Štědrém večeru do pohraničí za Josefem.

Vedl mě ale silný pocit naléhavosti. Cítila jsem, že nějakým způsobem hraji o čas. K Josefovu domku jsem dorazila po poledni. Na klepání neotevřel. Vstoupila jsem a spatřila bratrance, jak sedí u malého stolu s hrnkem čaje.

Přišla jsem v pravou chvíli

Na dřevěné desce před ním ležela ta pohlednice, zatím roztržená jen z poloviny. Právě se chystal roztrhnout ji úplně, ale když mě spatřil, tak se zarazil. Zatvářil se šokovaně a vztekle se zeptal, co tu hledám.

Odpověděla jsem, že jsem měla sen, jak se chystá roztrhnout něco důležitého. Josef přiznal, že chtěl zničit starou  vánoční pohlednici od strýce. Měla to být poslední kapka před rozhodnutím, že už je zbytečné se s kýmkoli usmiřovat.

Tu pohlednici mi podal. Toho dne jsme s Josefem sice nezrušili letitou hádku, ale přes tu propast jsme začali budovat nový most – díky snu, který nás na dálku spojil.

Možná jsou na Vánocích nejdůležitější právě nečekané okamžiky, kdy se realita nějak ohne, abychom mohli začít napravovat něco, co už se zdálo být téměř nemožné. Stačí „jenom to“, aby se dostavil správný sen ve správnou chvíli.

Dana S. (62), Českolipsko