I obyčejné sousedství se může proměnit v pouto silnější než rodina. Když mou sousedku Martinu opustil manžel, a ona zůstala sama s malou dcerkou, cítila jsem, že musím zasáhnout.
Někdy mám pocit, že život si s námi hraje jako vítr s listím. Jeden den stojíte pevně, a druhý vás odfoukne někam, kde byste to vůbec nečekali. Tak to bylo i s mou sousedkou Martinou.
Přistěhovala se do našeho domu před pár lety, mladá žena, energická, s úsměvem, který uměl rozsvítit i pošmourný den. Nikdo by neřekl, že brzy přijde chvíle, kdy se její svět zhroutí jako domeček z karet.
Její manžel od nich jednoho dne prostě odešel. Bez vysvětlení, bez omluvy. Zůstala sama se sedmiletou dcerkou Eliškou a já najednou cítila, že nemůžu stát stranou a nedělat nic.
Nechala mi pod polštářem lístek
Bydlela jsem o patro výš a od té doby se můj byt stal jejich útočištěm. Nejdřív to byly jen drobnosti, jako pohlídat Elišku, když Martina běžela na noční do práce, přinést jim koláč, protože jsem věděla, že v jejím životě není čas na pečení.
Postupně se ale z drobností stala pravidelná pomoc. Eliška si u mě psala úkoly, chodila se mnou zalévat kytky na balkon a brzy mi začala říkat „teto“.
Nikdy nezapomenu na večer, kdy mi pod polštář schovala papírek s nápisem: „Děkuju, že jsi tu.“ To byl okamžik, kdy jsem pochopila, že jsem pro ni mnohem víc než jen sousedka.
Bojovaly jsme bok po boku
Nebudu lhát, nebylo to vždy snadné. Eliška si nesla v srdci hodně bolesti a vzdoru. Někdy na Martinu křičela, jindy se zavřela v pokoji a odmítala jít do školy.
Martina mi jednou v slzách řekla, že má pocit, jako by selhala ve všem, jako žena i jako matka. Já jí připomněla, že strom, který se ohne ve větru, je silnější než ten, který se zlomí.
Ona se totiž ohnula, aby ochránila dceru, a to byla ta největší síla. A já se snažila být její oporou, ať už šlo o vysvědčení, nemoc, nebo jen prostý strach z osamění.
Rodinu netvoří jen společná krev
Časem jsme se obě naučily, že život může být těžký, ale sdílená tíha je lehčí. Eliška dnes chodí na gymnázium a Martina se zase směje.
Nedávno jsme seděly na lavičce před domem, dívaly se, jak její dcera s kamarády hraje badminton, a Martina mi šeptla: „Bez tebe bych to nezvládla.“ Já jí odpověděla, že bez ní bych se taky cítila prázdná.
Protože někdy si rodinu nevybíráme jen podle krve, někdy nám ji přinese osud v podobě sousedských dveří. A možná, že právě tato přátelství mají tu největší cenu.
Blanka B., 72 let, Rokycany
Opravdu krásný příběh, který ukazuje, jak důležitá jsou sousedská přátelství. Vnímám to jako dokonalou ukázku lidskosti a empatie.