Toužila jsem po životě v přírodě, a ten jsem si prosadila. Po několika měsících v drsných podmínkách jsem změnila názor. Není nad civilizaci.

Jako městské dítě jsem toužila po životě v srdci přírody. Člověk si totiž snadno vysní jiný život, protože netuší, co všechno obnáší.

Básnila jsem o lese, o tom, že si budu jednou žít v krásné chaloupce a nosit si vodu od studánky a pěstovat na zahradě bylinky…

Zejména pro své děti jsem chtěla jen to nejlepší. Říkala jsem si, že nedopustím, aby žily jako já. Nechutným konzumním životem. Nesnášela jsem všechny další vymoženosti moderní doby.

Splněný sen

Když jsem ukončila střední školu, chvíli jsem pracovala v knihkupectví, kde jsem potkala Vaška. Slovo dalo slovo, a já zjistila, že máme mnoho společného. Zejména naši touhu odstěhovat se z města na samotu a být úplně soběstační.

Nedala jsem na prosby matky ani hrozby otce, a odešla jsem za hlasem svého srdce. Bylo to uprostřed léta a v domku, který Vašek našel přes inzerát v novinách, bylo nádherně. Velká romantika. příroda všude kolem.

Vůbec mi nevadilo rýt zahradu, štípat dříví, tahat vodu ze studánky. Jenže přišel podzim a s ním nejen plískanice, ale také moje těhotenství. Najednou bylo všechno tisíckrát náročnější. Byla jsem unavená, vyčerpaná a nakonec i nemocná…

Drsná zima

Naše naděje, že zima bude milosrdná a mírná, se tehdy rychle rozplynula. Byla drsnější než kdykoli jindy. V domku jsme topili jako o život, ale stejně tam bylo chladno.

Napadla navíc hromada sněhu, cesta k domku byla zapadaná tak, že můj muž jejím odhrabáváním strávil snad dvě hodiny. Ještě ten den se rozhodl, že takhle to dál nepůjde, naložil mě do auta a odvezl mě domů k našim.

Byla jsem tak šťastná, když jsem si dala teplou sprchu a pak si zalezla do postele ve svém pokoji. Vašek začal hned druhý den shánět pro nás byt ve městě a pro sebe práci.

Lada (65), Pelhřimov