Vdávala jsem se mladá, nezkušená a jako devatenáctiletá jsem si ve své zaslepené zamilovanosti nevšimla, že princ na bílém koni je takovým pouze v mojí fantazii.
Manžel začal hned po svatbě holdovat alkoholu. Když se napil, byl agresivní, majetnický, ponižoval mě, žárlil. Psychický teror se stupňoval. Po dvouletém manželství, během kterého jsem přivedla na svět naši dcerku, jsem podala žádost o rozvod.
Sama jsem ovšem zůstat nechtěla, a tak jsem se poměrně brzy seznámila s mužem, který se zdál být jiný.
Propadl alkoholu
Martin, na rozdíl od mého ex manžela, nežárlil a podporoval mě ve věcech, po kterých jsem toužila. Proto jsem si naivně myslela, že to tentokrát bude jiné a lepší. Rozhodla jsem se, že se podruhé vdám a také jsem to udělala.
Když se mi narodilo druhé dítě, cítila jsem se jako nejšťastnější žena na světě. Jenže ten pocit netrval dlouho. Na první místo v manželově životě se totiž opět propracovali kamarádi, zábava a alkohol.
Když začal mít kvůli nadměrnému pití zdravotní problémy, navrhla jsem mu, aby podstoupil protialkoholickou léčbu. Souhlasil a já jsem uvěřila, že společně to zvládneme a že začneme nový život.
Jenže Martin i po tříměsíčním léčení vydržel bez alkoholu pouze pár dnů a celý ten kolotoč začal nanovo.
Skončil v nemocnici
Jednou v noci se nevrátil domů. Nebylo to poprvé, proto jsem ho už ani nehledala a šla jsem spát. Odpoledne druhého dne mi jeho kamarád oznámil, že manžel je v nemocnici a že má zraněnou hlavu. Prý se mu stal úraz na toaletě v hospodě.
Výsledkem byla prasklá lebka s vnitřním krvácením a přímé ohrožení života. Do očí se mi tlačily slzy, ale snažila jsem se být silná. Ještě téhož dne jsem ho šla do nemocnice navštívit. Po cestě jsem si představovala, jak se uzdraví a jak ho tento zážitek změní.
Nevěřícně jsem se pak dívala na lékařku, která mi oznámila, že mozek byl dlouho bez kyslíku a není nejmenší naděje na uzdravení.
Rozloučili jsme se navždy
Když jsem přistoupila k posteli, dívala jsem se na člověka, kterého jsem takřka nepoznávala. Byl přikrytý bílým prostěradlem, kolem něho spousta hadiček a pípajících přístrojů. Řekla jsem mu nahlas: „Všechno ti odpouštím, jen se mi, prosím tě, vrať.
Já tě potřebuji.“ Sestřička mi donesla židli. Začala se mi motat hlava, bylo mi špatně. Nepříjemný nemocniční pach mi dráždil žaludek, třásly se mi ruce. Předklonila jsem se, abych manžela políbila na čelo. Netušila jsem, že tenhle polibek bude posledním.
Beznaděj
Na lavičce před nemocnicí jsem si pak rekapitulovala svůj život. Měla jsem za sebou dvě manželství a z každého jedno dítě. Vždyť to skoro vypadalo, jako bych přes svůj věk měla už všechno prožité!
Nikdy by mě v tu chvíli nenapadlo, že právě ve chvílích největší bolesti, na místě, kde zemřela poslední naděje, se začne rodit nová epizoda v mém životě.
Potřetí do vyšlo
Muž, kterého jsem po roce náhodně poznala při procházce parkem, prožíval podobné chvíle jako já. I on ztratil, přibližně ve stejné době, jako já Martina, svoji ženu. Byl stejně osamocený a zraněný jako já.
Zašli jsme spolu na kávu a k mému překvapení jsme si velice dobře rozuměli, takže jsem se začali vídat pravidelně. Ivan je pravým opakem svých předchůdců, se kterými jsem žila. Je milý, trpělivý, klidný a laskavý. Tráví se mnou a mými dětmi všechen volný čas. S ním jsem konečně našla skutečnou lásku a štěstí, které trvají dodnes.
Pavlína B. (59) , Chrudim