Dlouhá léta po druhém těhotenství jsem trpěla šílenou nadváhou. Až po padesátce jsem našla sílu s ní bojovat.
V dětství a v době dospívání jsem bývala štíhlá, někdy skoro až hubená. Měla jsem z toho tak trochu mindrák, že nemám ty správné ženské tvary. Tehdy jsem netušila, že zanedlouho budu muset řešit úplně opačný problém.
Manželovi to nevadilo
Vdávala jsem se ve dvaadvaceti, přivedla jsem na svět syna a přibrala hodně kilo. Postupným cvičením a tím, jak bylo mateřství velkým zápřahem, se mi je podařilo trochu shodit. Dva roky poté jsem otěhotněla znovu. Tentokrát šlo o rizikové těhotenství, takže jsem většinu času musela proležet.
Projevilo se to výrazně na mojí postavě. Nemusela jsem nakonec rodit císařským řezem, jak jsem se obávala, nicméně nabrala jsem tentokrát opravdu velmi silnou nadváhu.
Byla jsem první roky po porodu natolik unavená, že jsem neměla sílu se svým váhovým přebytkem něco dělat.
Manžel mě navíc neustále ujišťoval, že jsem pro něho neztratila nic ze své přitažlivosti. Chápala jsem, že jsou to spíš taková „těšínská jablíčka“, ale nedonutila jsem se na sobě pracovat. Po druhé mateřské jsem znovu nastoupila do práce.
Párkrát jsem si tam vyslechla poznámky o své nadměrně silné postavě. Zamrzelo to, někdy zabolelo. V té době jsem byla ale se svojí tloušťkou smířená.
Otázka dcery mě těžce ranila!
Na některé věci si člověk zvykne, i když ho ve skrytu duše trápí. Nesnášela jsem pohled na sebe v zrcadle. Nerada jsem se srovnávala s ostatními ženami, ať už se jednalo o kolegyně, příbuzné nebo kamarádky. Mezi všemi jsem bohužel jednoznačně se svojí váhou kralovala.
O takové prvenství jsem samozřejmě nestála, ale všechny moje pokusy s tím něco udělat končily neúspěchem. Nejvíc mě ranilo, když se mě moje dcera v devíti letech zeptala, proč jsem tak tlustá.
Nějak jsem to s úsměvem zamluvila, ale pak jsem kvůli tomu málem proplakala noc.
Druhý den jsem začala poctivě běhat a cvičit. Hodně mě to unavovalo. Deptalo mě, když se výsledky nedostavovaly tak rychle, jak bych si přála. Podařilo se mi za měsíc shodit čtyři kila, ale s tím jsem nebyla spokojená.
V zoufalství nad tím, že to nejde tak rychle, jsem nakonec bojovat o nižší váhu přestala.
Pomohla mi sázka!
Takhle to pak trvalo s různými přestávkami dlouhá léta. Jednou za čas jsem si řekla, že chci zhubnout, pár týdnů se o to snažila, ale neměla jsem ani trpělivost ani pevnou vůli. Stala jsem se babičkou a už jsem svoji postavu vůbec neřešila.
Pak jsem se na jedné oslavě dostala do sporu se svojí sestřenicí. Vyhecovala mě k tomu, že jsme uzavřely sázku. Pokud shodím do roka patnáct kilogramů, zaplatí mi týdenní pobyt u moře. Ten bych si samozřejmě zvládla uhradit i sama, ale výzva mě opravdu zaujala.
Najednou jsem měla konkrétní motivaci a časový limit. Udělala jsem si dlouhodobý plán. Našla jsem si všechny možné rady ohledně výživy. Začala jsem chodit pravidelně na velmi dlouhé procházky.
Z počátku to vypadalo, že to dopadne jako předtím, ale po čtvrt roce se skutečně dostavily výsledky.
Pět kilo bylo pryč a dařilo se mi tenhle úbytek dodržovat. Povzbudilo mě to k dalšímu boji. Ještě jsem přitvrdila, omezila jsem sladké a k procházkám přidala dalších pár kilometrů.
Říkala jsem si, že i kdybych nakonec nevyhrála, tak se přinejmenším cítím o mnoho lépe než předtím. S tím, jak jsem shazovala váhu, ulevovalo se i mému tělu. Přestaly mě bolet klouby a kolena.
Týdny a měsíce utíkaly a úspěchy na mě už byly jasně vidět. Dva měsíce před uplynutím termínu bylo jasné, že v téhle hře zvítězím. Sázku se mi nakonec podařilo překonat o tři kilogramy.
Cenu jsem ale od sestřenice nepřijala, požádala jsem jí, aby přispěla na dovolenou mé dceři a její rodině – což skutečně udělala. Dnes mám před šedesátkou a po třiceti letech marného úsilí se konečně cítím opravdu dobře. Lidé mi dokonce tipují minimálně o deset roků méně!
Radka M. (58), Jihlava