Odchodem z tohoto světa možná všechno nekončí. Občas se stane zázrak.

Před sedmi lety mě navždy opustil můj manžel Erik. Několik měsíců bojoval s rakovinou, ale proti metastázám neměl šanci. Netrpěl příliš dlouho a poslední týdny pak strávil pod stálou lékařskou péčí.

Pro mě to byla velká citová rána, nebyla jsem dlouho ničeho schopná a uzavřela jsem se do sebe. Jedinou útěchou mi byla rodina naší jediné dcery.

Nestačili jsme se rozloučit

V mých plánech a představách bylo, že vedle Erika strávím podzim života a budeme mít hezké společné stáří. Všechny plány ale padly s jeho odchodem.

Hodně mě trápilo, že jsme se vlastně spolu pořádně nerozloučili, protože ty poslední dny trávil Erik v kómatu, ze kterého už se neprobral. Bolelo mě, že jsem mu nestačila poděkovat za všechny ty krásné dny, které jsme vedle sebe prožili.

Musela jsem na to myslet každý den. Neustále jsem prohlížela staré fotografie a připomínala si náš společný život. Slibovala jsem si, že se nadále budu dívat na svět i Erikovýma očima, jako by tu byl dál se mnou. A pak se jednoho nedělního odpoledne stalo něco zvláštního.

Poznala jsem, co chce říct

Za okny už se pomalu stmívalo, byl pozdní podzim. Venku pršelo a foukal vítr. Zůstala jsem doma potmě a myšlenkami se ponořila do minulosti.

Náhle se ozvalo zapráskání ve starém rozhlasovém přijímači, který už sloužil v obýváku jen na ozdobu. Po zapraskání bylo slyšet tlumený, trochu dutý hlas, často přerušovaný. Bezpečně jsem v něm poznala Erika.

Chvílemi se to ztrácelo, jako by mluvil z velké dálky. Snažila jsem se rozeznat jednotlivá slova. Nepodařilo se mi to u všech, ale obsah sdělení mi byl jasný.

Erik mi chtěl říct, že si mám dál vážit svého života a užívat si ho, a také to, že se jednou znovu setkáme. Celé to „vysílání“ trvalo asi tři minuty, potom přijímač ztichl.

Víckrát už se nikdy nic podobného nestalo. Já však vím, že tímto nezvyklým způsobem se přišel Erik se mnou rozloučit – a pomohlo mi to vyrovnat se s jeho smrtí.

Jana D. (59), Ostrava