Jediného potomka, kterého jsem měla, mi odvedl muž, s nímž jsem chtěla strávit celý život.

Vdávala jsem se celkem pozdě, dlouho jsem nemohla najít toho pravého. Ani po svatbě jsem ale neprožívala zrovna šťastné chvíle.

S Milošem, mým manželem, jsme si sice rozuměli – přinejmenším v těch prvních letech – jenže se nám strašně dlouho nedařilo počít dítě.

Až po hormonální léčbě a několika neúspěšných pokusech jsem se konečně stala matkou syna Jakuba. Přihlásil se sice na svět o něco dříve, než byl stanovený termín porodu, ale to nemohlo zabránit radosti, jakou jsem coby novopečená matka měla.

Začalo to po porodu

První dva týdny jsem ještě strávila v porodnici. Miloš za mnou nechodil tak často, jak bych bývala potřebovala. Tehdy jsem ale ještě byla plná nadšení z miminka, proto jsem o manželově chování moc neuvažovala. Měla jsem pak i problémy s kojením.

Porod mě do značné míry vyčerpal, takže jsem potřebovala pomoc lidí kolem sebe. Dočkala jsem se jí spíše ze strany mých a manželových rodičů, než přímo od Miloše. Dostavily se deprese, jaké občas postihují ženy v šestinedělí.

Když se k tomu přidaly potíže s krmením a s tím, že malý Kuba nepřibíral dostatečně na váze, nebylo divu, že jsem se pohybovala na pokraji zhroucení. Pak se všechno naštěstí začalo zlepšovat.

Potlačila jsem v sobě určité zklamání nad Milošovým chováním a vychutnávala jsem si své mateřství naplno.

Byla jsem bez šance

Ukázalo se, že další dítě už mít nemohu, bylo by to příliš riskantní. Jakub proto vyrůstal jako jedináček, kterému bych snesla modré z nebe. Jako většina kluků si později začal více rozumět se svým otcem. To už bylo v době, kdy se z mého manželství stávala spíše formální záležitost.

Všechno navenek fungovalo, ale mezi mnou a Milošem už nebyly skoro žádné city. Přesto jsme dál vztah udržovali, hlavně kvůli synovi. Už tehdy jsem ale cítila, že navěky nám to nevydrží. Sama jsem ale nechtěla zavdávat příčinu k rozchodu.

Jakub vyrostl, devátou třídu ukončil se samými jedničkami a přihlásil se na prestižní gymnázium. Jednoho dne mi manžel řekl jako hotovou věc, že podává žádost o rozvod. Nebyl to pro mě tak úplný šok, vlastně jsem to už delší dobu očekávala.

Ranilo mě hlavně to, že důvodem byl jeho vztah s mladší ženou. Náš rozchod proběhl celkem civilizovaně, o nic jsme se nehádali. Problém se vyskytl jen kolem Jakuba. Miloš se totiž stěhoval do Prahy a přál si, aby tam syn odešel s ním.

Zařídil mu dokonce ještě lepší školu, než na jakou se Kuba zatím dostal. Nedokázala jsem se s tím vyrovnat. Bylo mi ale jasné, že Jakuba nemám šanci doma udržet.

I kdyby soud nařídil střídavou péči o dosud nezletilého syna, nemohla by být v praxi uplatněna – Kuba nemohl přece pendlovat mezi dvěma školami.

Cítím se ošizená

Kolem synova stěhování se strhla mezi mnou a nyní již bývalým manželem velká hádka. Neudržela jsem emoce na uzdě a vyčetla Milošovi všechno možné i nemožné. Navíc se to všechno bohužel odehrálo před očima syna. Výsledek byl pro mě katastrofální.

Po přestěhování do Prahy se oba dva – Miloš i Jakub – odmlčeli. Prožívala jsem hodně těžké období a na čas jsem podlehla i alkoholu. Bylo pro mě hrozné, že tak vymodlené dítě, jakým Jakub byl, jsem nyní nevídala, a vlastně o něm měla jen kusé zprávy.

Pokoušela jsem se ho několikrát kontaktovat, ale setkala jsem se s odmítavými reakcemi. Deset let jsem měla o Kubovi jen neúplné informace: že úspěšně odmaturoval, chodil na vysokou školu, ale nedokončil ji. Až jednoho dne jsem dostala pozvánku na synovu svatbu.

Oplakala jsem všechny ty roky, o které jsem předtím přišla. Zvažovala jsem, jestli vůbec na tu svatbu pojedu. Nakonec jsem jela a alespoň se synem jsem se po takové době smířila. Nyní si občas zavoláme. Jsem už babičkou, ale vnučku vídám jen na fotografiích. S Milošem se nestýkám vůbec…

Marta L. (59), Přerov