Trpěla jsem depresemi, byla osamělá, neměla peníze. A jednoho dne jsem se ocitla na dětské oslavě. Tehdy, v době, o které chci vyprávět, jsem byla rozvedená a zahořklá. Bylo to nejbolestnější období, jaké jsem kdy zažila.
Ale propadat příliš velkému smutku jsem si nemohla dovolit, byla jsem totiž maminkou osmileté dcerky Julinky. Snažila jsem se před ní přetvařovat, a ani nedokážu popsat, kolik energie mě to stálo.
Polil mě studený pot pokaždé, když se mě nevinným dětským hláskem zeptala: „Maminko, a proč už mě tatínek nemá rád?“ Vysoukala jsem ze sebe, že to přece není pravda, ale dítě si prostě myslelo něco zcela jiného.
„Kdyby mě měl rád, tak by tady se mnou byl,“ pípala umíněně. Byly jsme zrovna v parku, už jsem nedokázala stát, těžce jsem usedla na lavičku, Julinka vedle mě. Prohlížela jsem si ji. Blonďatý andílek s pomněnkovýma očima.
Jak může mít někdo srdce takovou holčičku opustit? Můj exmanžel to ovšem dokázal. „Teď má rád tu cizí paní. Na mě zapomněl,“ nemilosrdně pokračoval dětský hlásek. Zavřela jsem oči. Pálily. Zkusila jsem promluvit, povedlo se to asi až na třetí pokus.
Přerývaným hlasem jsem se snažila holčičku přesvědčit, že tatínek ji má stále rád, i když se odstěhoval. Vždyť ji navštěvuje, vídají se. Ve skutečnosti bych toho mizeru nejraději poslala na druhý konec světa.
Snažila jsem se věnovat se Julince ze všech sil. Ale tátu dítěti nenahradíte, i kdybyste se na hlavu postavili. Ke všemu se mi nedostávalo peněz, však to znáte, dvě výplaty jsou víc než jedna. Po práci jsem ještě doma šila panenky.
Vyčítala jsem si, že mám na dceru málo času. Zkrátka nebudu chodit kolem horké kaše a řeknu to narovinu: neměla jsem právě šťastné období. A také jsem podle toho – jak už to tak bývá – vypadala.
Kdo by se podíval napřed na moji maturitní fotografii a poté by upřel oči na mě, nepoznal by, že se jedná o stejnou osobu.
Byla jsem utrápená. Přibrala jsem od středoškolských časů nejméně deset kilogramů. Nepoužívala jsem kosmetiku, protože mi bylo naprosto ukradené, jak vypadám. Neměla jsem ambice líbit se mužům, neboť mě zklamali.
Ve skutečnosti mě zklamal jen jeden chlap, ale tehdy mi připadalo, jako by mi ublížil celý mužský svět. Vypadala jsem jako strašidlo. A bylo mi to jedno. Ani jsem vlastně nevnímala, že je jaro. A přitom jsem ho měla kdysi tak ráda.
Líbilo se mi, jak kvítky ze stromů roznáší vítr – rovnou mně do vlasů. Vnímala jsem líbeznou vůni šeříků, jasmínů a třešňových květů. Teď mě naopak rozčilovala. Vztekle jsem sledovala všechny ty lidi, kráčející pod rozkvetlými stromy – se zasněnými výrazy.
Záviděla jsem jim, že jsou zamilovaní, zatímco mě už nikdy nic hezkého nepotká. Přesto mi nezbývalo nic jiného, než se usmívat. Pospíchala jsem do Julinčiny školy, která pořádala velkolepou oslavu Mezinárodního dne dětí.
Před dcerou jsem si hrála na šťastnou matku, se kterou odchod manžela za jinou ženou nijak neotřásl. Plakávala jsem potají: večer v koupelně, v noci do polštáře. Dokonce jsem začala kouřit – ve svém věku.
Domnívala jsem se, že kouřit začínají puberťáci, ale chyba lávky. Když kamarádka viděla, jak jsem nešťastná a nervózní, nabídla mi cigaretu – a ta mi kupodivu zachutnala na první pokus. Zbývá, abych propadla alkoholu – říkala jsem si trpce cestou k Julinčině škole.
Moje holčička už mě vyhlížela, vletěla mi do náruče. To byly chvíle, kdy jsem se cítila doopravdy šťastná a měla pocit, že můj život má smysl. Ruku v ruce jsme zamířily na louku za školou, kde se konala bouřlivá oslava dětského dne.
Děti soutěžily v mnoha oborech, skákaly v pytlích, střílely do terčů, předváděly vtipné scénky. Na chvíli ze mě spadly všechny starosti. Smála jsem se, když se Julinka skákající v pytli srazila s jinou holčičkou a obě se chvíli válely v trávě.
Brzy jsem se smát přestala: ta druhá holčička upadla nějak nešťastně a rozplakala se. Běžela jsem k nim. Cizí holčička se celkem bez problémů zvedla. Vypadalo to, že si nohu nezlomila, možná ani nenarazila.
Asi se jen polekala. A také, jak jsem zjistila, jí mrzelo, že si zamazala teplákovou soupravu. „Táta mi koupil k svátku dětí novou, a teď je celá zelená od trávy,“ naříkala. A vtom se její tatínek objevil.
Divže mi nevypadly oči! Tohle jsem doopravdy nečekala. Vysoký sympatický brunet, i když se starostlivým výrazem ve tváři. Nejdřív si mě ani nevšiml, věnoval se dceři. Bylo zřejmé, jaký má o ni strach.
Vida, to je ale vzorný tatínek – pomyslela jsem si s obdivem. Jistě je to i vzorný manžel, řekla jsem si se stopami trpké závisti. Ano, v té době jsem byla zahořklá, závistivá, žlučovitá.
Když zjistil, že je holčička v pořádku, popošel od ní ke mně se širokým úsměvem.
Představil se, potřásli jsme si rukama. Jeho dcera Petra byla o rok starší než Julie, chodila o třídu výš. Byla to krásná holčička, samozřejmě podobná tatínkovi. O mamince zatím nepadlo ani slovo, přitom to mě zajímalo nejvíc.
Povídali jsme si o tom, že je krásné počasí a nádherný den. Zúčastnili jsme se společně, všichni čtyři, ještě několika soutěží. Holčičky vyhrály lízátka a bonbony.
Na závěr jsme si zahráli na slepou bábu, kterou dělal právě Roman – tak se Petřin tatínek jmenoval.
Ani si nevzpomínám, kdy naposled jsem se takhle zasmála. Když jsme, unavení a šťastní, opouštěli louku za školou, Roman smutně prohlásil směrem k Petře: „Tak. A teď tě vrátím mámě a bude se mi stýskat.
“ Jako by mě zasáhl blesk. Zřejmě je rozvedený! Nabídl se, že mě a mou dceru odveze k domovu. Nadšeně jsem souhlasila. Usedla jsem na sedadlo vedle řidiče a všimla si, že se na mě dívá, dokonce na mě spiklenecky mrkl.
Vypadal skvěle. S hrůzou jsem si uvědomila, že mám ty své kilogramy navíc, nemožné staré oblečení a nejsem namalovaná. No já asi vypadám! Ale nebudu vás napínat – Romanovi to ani v nejmenším nevadilo. V autě ovšem neřekl ani slovo, odvezl nás k bytu, s úsměvem se rozloučil.
Zamávali jsme si. K mému úžasu na mě druhý den vpodvečer zazvonil, jestli bych prý nezašla na kávu. Umíte si asi představit, jak mi bylo. Nečekala jsem to, nebyla jsem na to připravená!
Přesto jsem za necelých patnáct minut vyšla z paneláku nalíčená, navoněná, v letních šatech a v lodičkách na vysokém podpatku.
Uznale si mě prohlédl a dlouze hvízdl. Zasmála jsem se, připomnělo mi to časy, kdy mi bylo šestnáct, šla jsem ze školy a kluci, sedící na zídce jako vlaštovky, na mě hvízdali. Brzy jsme se shodli, že tohle byla oboustranná láska na první pohled.
Že už ve chvíli, kdy jsme si podávali ruce, přeskočila jiskra. Legrační bylo, že právě v ten den se skamarádlily i naše dcery, Petra a Julie, které od sebe dělil pouhý rok. Opravdu byl rozvedený a podobně poraněný, jako jsem byla já.
Přihodilo se mu totéž, jak se říká, v bledě modrém. Manželka mu utekla se svým šéfem. Asi proto jsme se nikdy nevzali, oba máme z manželství pochopitelně hrůzu. Papír na to, abychom byli šťastní, nepotřebujeme, dokážeme být spokojení i bez něho.
Vychovali jsme dvě krásné dcery, Petru a Julii. Každý, kdo nás kdy potkal, říkal, jak nám to spolu sluší, jaká jsme pěkná dvojice. Jeho láska mě vyléčila ze všech smutků. A on zase tvrdí, že kdyby mě nepotkal, připadal by si po zbytek života jako v pekle.
Julie M. (51), Zlínsko .
