Vdávala jsem se velmi mladá a brzy jsem zjistila, že tohle manželství bylo chyba. Bývalý manžel mi ale dlouho nedokázal odpustit, že jsem ho opustila i s dítětem.

Ani ve snu by mě nenapadlo, jak se naše problémy nakonec vyřeší.

S Danielem jsme se poznali ještě na střední škole. Byl jen o rok starší a nějak to mezi námi zajiskřilo. Začali jsme spolu chodit. Po celkem krátké známosti jsem najednou zjistila, že jsme v jiném stavu, což jsme rozhodně neplánovali. Bylo mi necelých dvacet let a já nevěděla, co mám dělat.

I po těch pár měsících už se mezi námi začaly objevovat drobné neshody, a kromě toho jsem na vdavky vůbec nepomýšlela, chtěla jsem si ještě vybudovat nějakou kariéru, něco si užít.

Jenže na těhotenství jsem přišla až skoro ve čtvrtém měsíci, ještě do třetího měsíce těhotenství jsem normálně menstruovala, takže už jsem stejně neměla jinou možnost než dítě donosit.

S pláčem jsem to Danielovi šla oznámit a on se tehdy zachoval statečně – prohlásil, že když už je to tak, že se prostě vezmeme.

Také moji rodiče do mě hučeli, abych se vdala, přece nebudu mít ostudu jako svobodná matka, a když už si mě Daniel chce vzít, ať neváhám. Na manželství jsem se ještě necítila, ale nakonec jsem se nechala přemluvit, že to tak bude nejlepší.

Pořád jsme se hádali

Svatbu jsem si tedy moc neužila, teď už rychle rostoucí bříško sice zakryly šikovně ušité svatební šaty, ale nemohla jsem si dát ani skleničku šampaňského na přípitek. Takhle jsem si to rozhodně nepředstavovala.

Taky mě trochu trápily obavy, jak to všechno zvládneme, ale Daniel mě utěšoval, že nejsme jediní, koho něco takového potkalo, a že to spolu nakonec všechno zvládneme. Asi tomu i sám chtěl věřit… Pak se nám narodil Petříček, krásný a zdravý kluk.

Byla jsem na mateřské, Daniel chodil do práce a zpočátku jsem měla s miminkem starostí až nad hlavu, takže jsem neměla čas ani chuť cokoli jiného řešit. Jenže Daniel se stále choval jako nezralý kluk. Moc opory jsem se u něj nedočkala.

Musela jsem si zvyknout na to, že jsme vlastně na všechny starosti sama. A už asi rok po Péťově narození jsem si konečně uvědomila, že naše manželství je jeden velký omyl.

Stále více se ukazovalo, že ačkoliv se Daniel zpočátku zachoval tak zodpovědně jako správný muž, přece jen to byl stále nevybouřený a nedospělý mladík.

Já byla sice také dost mladá, ale díky mateřství se ze mě docela rychle stala milující a starostlivá máma maličkého Petříčka.

Daniel našeho syna pochopitelně také miloval, ale ještě radši měl sebe a své zájmy – kamarády, alkohol, diskotéky a bohužel i „kamarádky“.

Nesla jsem jeho velmi pozdní příchody domů v podroušeném stavu téměř každý víkend hodně těžce, pokaždé jsme se hrozně pohádali, a i když se pak Daniel obvykle kál a sliboval, že se polepší, přišel pátek a on zase zmizel do víru zábavy.

Jediné, co mě tehdy drželo nad vodou, byl náš syn. Jen kvůli němu jsem se snažila udržet naše manželství jakž takž pohromadě.

Už toho bylo na mě moc

Jenže ono to pořád nějak nešlo. Ale byla jsem na mateřské a nevěděla jsem, co bych v této situaci měla dělat. Když byly Petříkovi tři roky, začal chodit do školky a já nastoupila do práce. To mi umožnilo stát se zase více nezávislou.

Najednou jsem měla více času utřídit si myšlenky a hlavně to, co vlastně od života očekávám. A musela jsme si přiznat, že takový život, jaký s Danielem vedu, to rozhodně není.

Nakonec jsem nenašla jiné východisko a rozhodla se podat žádost o rozvod. Daniel tomu nejdřív ani nechtěl uvěřit, zase jsme se pohádali a on pak práskl dveřmi a šel nejspíš za nějakou z těch svých dobrých „kamarádek“.

Ale já už byla pevně rozhodnutá a dotáhla jsem rozvod až do konce. Opustila jsem náš byt a pronajala si malou garsonku, která mně a Petříčkovi pro štěstí zatím úplně stačila.

První roky sice nebyly zrovna lehké, ale díky rodičům, kteří měli velké výčitky, že mě do té svatby tlačili, jsem postupně po krůčcích začala svůj život docela dobře zvládat.

Vrátilo se mi i původní sebevědomí, o které jsem za ta poslední léta málem přišla. Měla jsem dobrý pocit, že se o sebe i o Petříka dokážu sama postarat a že jsem to konečně zase já. Jediné, co mi kalilo nově nabytou svobodu a klid, bylo Danielovo chování.

Od rozvodu byly naše vztahy hrozně napjaté. U soudu mu určili, že si může Péťu brát k sobě každý druhý víkend, a já se tomu nebránila, vždyť je to přece jen jeho táta.

Jenže Daniel mi asi moji „zradu“ pořád nemohl odpustit a několik let mi dělal všechny možné naschvály.

Alimenty platil dost nepravidelně a s vyzvedáváním Petříka jsem se na něj taky nemohla nidky spolehnout. Alespoň se ho ale nepokoušel proti mně štvát, asi věděl, že tohle bych už jen tak nepřešla. A tak jsme spolu stále „válčili“. Pak jsem potkala Václava.

V té době se kolem mě motalo několik potenciálních nápadníků, ale já neměla na nového chlapa ani pomyšlení. Jenže Václav byl vytrvalý a i přes mé ignorování a nepřístupnost se snažil tak dlouho, až jsem nakonec souhlasila se schůzkou.

Byla jsem překvapená, jak skvělý a pozorný je to společník. Pořád jsme si měli co říct a zjistili jsme, že máme i hodně společného. Bylo mi s ním dobře, a tak jsem ho nakonec seznámila i s Petříkem. Byla jsem moc zvědavá, jak tuhle „zkoušku“ oba ustojí.

A překvapilo mě, jak rychle si ho Václav dokázal získat. Nakonec jsme se po mém důkladném zvažování rozhodli, že se vezmeme. Když se to dozvěděl Daniel, začal se neskutečně rozčilovat.

Jak prý si to představuju, aby našeho syna vychovával nějaký cizí chlap! A to bylo asi to nejmírnější, co mi na to řekl… Petřík se pak od Dana vracel se slzičkami na krajíčku, že prý nerozumí tomu, co mu tatínek o Vaškovi říká. Bylo to hrozné.

Ale já věděla, že Václav je ten pravý, a on mi taky řekl, ať si z toho nic nedělám, že spolu to zvládneme. Hodně mě podporovala a já měla pocit, že jsem Vaška od života dostala jako „odměnu“ za to, co jsem si s Danielem musela prožít a co ještě musím vytrpět.

Náhlý obrat

Daniel ještě nějaký čas vyváděl, ale pak se najednou uklidnil. Petřík se najednou začal od Dana vracet veselý a prozradil mi, že tatínek má doma paní Milušku. Vyprávěl, co teta vařila, jakou mu četla pohádku, kde byli na výletě – až jsem skoro trochu žárlila.

Tu paní nám všem ale snad seslalo samo nebe! Po dvou letech od nich Petřík „dostal“ malou nevlastní sestřičku Natálku. Miluška nedělala mezi mým synem a svojí dcerkou žádné viditelné rozdíly a Daniel se „zázračně“ změnil.

Začal občas brát Péťu s nimi na dovolenou, někdy ho s Miluškou vyzvedli ze školy a alimenty platil pravidelně. Největší překvapení jsme ale zažila, když jsme si předávali Petříka po vánočních svátcích, kdy ho Dan s Miluškou brali na pár dní na hory.

Já v té době byla čerstvě těhotná a zřejmě i atmosféra Vánoc způsobila, že jsme byli všichni trochu naměkko.

Dan ke mně přišel a zeptal se, jestli mě může obejmout. Nejdřív mě to trochu zarazilo, ale on pokračoval: „Víš, konečně jsem si uvědomil, že jsme se choval jako blbec, a je mi líto, že jsem ti tak ubližoval.

Můžeš mi to odpustit?“ A já se dojetím rozplakala, objali jsme se a pak ještě i s Miluškou.

Já vím, že vedle ní konečně dospěl a že to hlavně ona na něj má tak báječný vliv! S Miluškou jsme se pak domluvily, že až se vrátí z hor, půjdeme spolu na kávu. Od té doby spolu vycházíme skvěle, a nejen my všichni čtyři dospělí.

Petřík je šťastný, že má dva táty, nedělá mezi nimi žádný rozdíl, což se hned tak nevidí. A když se mi narodila malá Barunka, řekl mi:

„Maminko, já vím, že Barunka je tvoje a mého druhého táty, ale budu ji mít vždycky moc rád, stejně jako mám rád tátovu a Miluščinu Natálku. My jsme vlastně taková jedna veliká dvojrodina, žejo?“ A taky to tak dodnes je.

Jindřiška (43), Česká Třebová