Život se někdy nečekaně zamotá tak, že si zvolíme neobvyklou cestu ke štěstí.
Ve dvaceti letech jsem se zamilovala do svého o něco staršího kolegy v práci. Jmenoval se Vojta a jiskra přeskočila oboustranně. Za dva měsíce už jsme si plánovali celý náš další život, počínaje svatbou. Tu jsme chtěli mít co nejdřív.
Když mě Vojta představoval svým rodičům, všimla jsem si, jak se po mně jeho otec dívá. Zdaleka se nejednalo o nějaký nevinný pohled.
Ke štěstí chyběly jen děti
Dobře jsem věděla, že se svému tchánovi líbím. To každá žena pozná. Nikdy si ale nic nedovolil, jen mi vždy mírně dával najevo své sympatie a já ti přijímala. Kdo by nechtěl mít pěkné vztahy s rodiči svého partnera?
Zatímco Václav, můj tchán, byl hovorný, otevřený a sebevědomý člověk, Zdena, moje tchyně, působila tiše a nenápadně. Bývala často nemocná, Vojta mi prozradil, že má slabé srdce. Svatbu jsme měli skromnou, ale hezkou.
A protože můj manžel byl jedináček a bydlel s rodiči v celkem velkém rodinném domku, přestěhovala jsem se tam i já. Měli jsme pro sebe celé horní patro. Život plynul v pohodě a bez problémů. Jediné, co mně a Vojtovi nevycházelo podle plánu, bylo početí potomka.
Nepodařilo se nám to ani po třech letech. Nechali jsme se oba vyšetřit, ale podle výsledků jsme byli oba po této stránce zcela v pořádku. Prostě nám nepřál osud. Snažili jsme se tím příliš netrápit a dál jsme se o dítě pokoušeli.
Dvakrát zasáhla smrt
Do našeho života pět let po svatbě zasáhla velká tragédie. Tchyně prodělala silný infarkt. Byla v kómatu a v nemocnici ji udržovali jen díky přístrojům. To trvalo několik týdnů, potom její slabé srdce bohužel podlehlo. Dožila se jen třiapadesáti let.
Protože jsme už tak dlouho žili společně v jednom domě, přineslo to obrovský smutek i mně. Nemohla jsem vlastně proti Zdeně za celou tu dobu říct jediné špatné slovo. Bála jsem se, jak bude reagovat tchán. V domě jsme zůstali jen já, manžel a on.
A vytoužené miminko stále nepřicházelo. Čekala jsem, jestli si tchán najde nějakou novou partnerku. Trochu jsem se bála, aby mi nevěnoval víc pozornosti, než by bylo vhodné. Choval se ale dál jako džentlmen. S ničím se nevnucoval.
Kdykoliv jsme s Vojtou něco potřebovali, ochotně nám pomohl. Bohužel se ukázalo, že můj muž zdědil po své matce jednu věc: slabé srdce. Zpráva o jeho smrti mě zasáhla jako úder blesku jednoho letního dne, kdy teploty dosáhly tropických hodnot.
Vojta byl s kamarády hrát fotbal, tak jako mnohokrát předtím. Na hřišti se během běhu zhroutil. Záchranná služba už nebyla nic platná, byl na místě mrtvý. Ve třiceti letech jsem se tak stala vdovou! Dlouho jsem tomu odmítala věřit. Uzavřela jsem se do sebe.
Odešla jsem z domu, kde jsme bydleli, vrátila jsem se zpátky k našim. Vůbec jsem neměla ponětí, co dál se životem. Taková krutá rána se nedá ničím vyléčit.
Spojil nás smutek
Václav mě kontaktoval asi dva měsíce po pohřbu. Ptal se, jestli jsem se odstěhovala natrvalo – a pokud ano, jak to uděláme s mými věcmi, které u něho stále mám. Domluvili jsme se, že se sejdeme někde mimo, v nějaké restauraci.
Necítila jsem se na to, abych se tak brzy vracela do domu, který jsem teď měla spojený s dvojnásobnou smrtí. Sympatie a city, které vůči mně Václav choval, se během našeho rozhovoru naplno projevily.
Setkávali jsme se dál jako dva lidé, kteří přišli o své nejbližší. Za půl roku jsem se do domu vrátila zpátky a začali jsme spolu žít. Přes nesouhlas rodičů a různé řeči v okolí jsem si později svého tchána vzala.
Prožila jsem s ním krásných dvacet let a i když jsem neměla děti, nelituji toho. Loni Václav zemřel a já jsem teď po padesátce znovu sama. Jako životní optimistka ale věřím, že ještě někoho najdu.
Jana K. (52), Mělník
