Někteří lidé jsou zrádní a zlí sami od sebe. A umí to dát najevo.

Pracovala jsem ve firmě, která sídlila na kraji města, v pronajaté vilce. Bylo tam celkem šest kanceláří. S většinou lidí jsem se nějak shodla, ale s jednou kolegyní jsme si vůbec nerozuměly. Zatímco ona byla konfliktní typ, já se snažila vždy zachovávat klid.

Byla to bezvýchodná situace

Helena, jak se ona kolegyně jmenovala, byla stejně stará jako já, také jí do důchodu moc nescházelo. Na rozdíl ode mě byla třikrát vdaná a třikrát rozvedená, čemuž se při její povaze asi nikdo nedivil.

Byla schopná hádat se kvůli naprostým hloupostem, jen pro tu hádku samotnou. Z nějakého důvodu se nejvíc zaměřila na mě.

Já jsem ale vždy zachovávala nadhled až ledový klid, což Helenu vytáčelo ještě víc. Jedno podzimní odpoledne, kdy už se stmívalo, jsem zůstala v práci déle. Myslela jsem si, že jsem v budově sama. Před odchodem jsem si ještě zašla na toaletu.

Když jsem se chtěla vrátit zpátky, zjistila jsem, že nejdou otevřít dveře. Zdálo se, že se zasekly.

Pak jsem pochopila, že pravda je mnohem horší: někdo je zamkl. Nejhorší bylo, že jsem neměla jak a komu volat o pomoc – mobilní telefon byl v mé kabelce v kanceláři. A věděla jsem, že můj manžel mě nebude postrádat, protože byl na srazu s bývalými spolužáky.

Nakonec přišlo vysvobození

Vystřídaly se u mě snad všechny emoce, od strachu přes zuřivost až po zoufalství, korunované bezmocným smíchem. Byla jsem zkrátka v pasti. Moje obavy, že strávím na toaletě celou noc až do rána, než přijdou lidé, rostly s každým okamžikem. Naštěstí se pozdě večer zastavil jeden z kolegů pro nějakou zapomenutou věc.

Když jsem uslyšela jeho kroky, bouchala jsem na dveře, než mě vysvobodil. Nechápal, kdo mohl dveře zamknout. Já také ne, i když jsem podezření měla. Druhý den v práci se na mě Helena dívala s pobaveným a zlým úsměvem.

Zachovala jsem hrdost a ke včerejšímu dramatu jsem se nevracela. Jsem ale dodnes přesvědčena, že za tím stála ona.

Táňa R. (60), Opava