Svého manžela jsem nechtěla nikdy podvést, brala jsem si ho z lásky. Na dítě jsme ale čekali příliš dlouho, až jsem podlehla našemu sousedovi.
Potkali jsme se na obědě ve vysokoškolské menze, já studovala ekonomku, Viktor právnickou fakultu. Byla to láska na první pohled. Když jsem ho potkala krátce nato na zábavě v jednom ze studentských klubů, řekla jsem si, že to je určitě osud.
Pokukovali jsme po sobě a pak se začali bavit. Rozuměli jsme si naprosto skvěle. Začali jsme spolu chodit. I naše rodiny se rychle spřátelily, nikdo nebyl proti, když jsme se po studiích vzali. Byl to muž mých snů a i on tvrdil, že jsem pro něho ta pravá!
Neplodná?
Jenže časem nastal problém. Já nemohla otěhotnět. Uběhly čtyři roky, a stále nic. Začala jsem se bát, že jsem neplodná. Občas jsem v noci, když to nikdo neviděl, brečela, že budeme sice šťastní manželé, ale bez dítěte nebo ho budeme muset adoptovat.
Jednou jsem přišla s návrhem, jestli bychom nepodstoupili vyšetření plodnosti, ale manžel to okamžitě zavrhl − něco tak potupného on prý nikdy neabsolvuje. A jak si vůbec mohu myslet, že to je jeho chyba! Tehdy jsme se poprvé pořádně pohádali!
A nezůstalo u jediné hádky, vznikla z toho pořádná krize. Chodila jsem jako tělo bez duše. Nakonec jsem sama sobě přiznala, že je vina určitě na mé straně, a dokonce manžela prosila o odpuštění.
Soused
Naši krizi to ale nevyřešilo. I poté jsme dlouho spolu nic neměli, což jsem nesla těžce. Myslela jsem si, že mě můj muž už nemiluje, že ho nepřitahuji, že se mu nelíbím. A to byla šance pro našeho souseda.
Byl to takový energický člověk, stále se smál a byl samý žert, točil se kolem každé sukně a já si říkala, že musí mít jeho žena svatozář. Měli spolu pět dětí. Soused vycítil, že v našem manželství to neklape, a začal se kolem mě točit.
Nosil mi tašky do schodů a žádná domácí práce pro něho nebyla problém. Na rozdíl od mého manžela právníka, který neuměl pomalu ani zatlouct hřebík. Ani nevím, jak jsem to stalo, že jsem sousedovi podlehla. Vyčítala jsem si to.
a říkala si, že to bylo poprvé a naposledy. Když se ale objevil ve dveřích zase, podlehla jsem znovu. Měl v sobě něco, co mě k němu táhlo jako magnet, i když jsem ho nemilovala.
Čas být statečná
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, podlomila se mi kolena. Moje gynekoložka byla známá mé tchyně, tak to okamžitě věděla celá rodina − včetně manžela. Radoval se tak, že skákal do stropu. Radovali se všichni. Z toho neexistovala cesta ven.
Tak jsem se začala radovat také. Narodila se „nám“ krásná dcera Eliška. Celých třicet let se mi dařilo tajit, kdo je jejím pravým tátou. Ale před rokem si nechala naše Eliška udělat testy DNA. Čert je vem!
Přišel čas být statečná, řekla jsem si, a postavit se své vině čelem. Přiznala jsem se nejprve dceři − a pak i manželovi. Vzal to neuvěřitelně. „Ať je táta kdo chce, Eliška je v dokumentech moje dcera, a tou navždy zůstane!“ řekl.
Tolik se mi v tu chvíli ulevilo! Brečela jsem štěstím! Mám prostě úžasného manžela, jiného jsem v životě nemilovala! A milovat ani nebudu!
Dita (59), Praha
Teda číst tohle bylo silný kafe, ale chápu, že když je člověk v „módu zoufalce,“ tak udělá blbost. Hlavní je, že to dobře skončilo!
Tohle je situace, která ukazuje, jak důležitá je komunikace ve vztahu. Chyběla odvaha na obou stranách, aby se to vyřešilo dřív, přesto je úžasné, jak to nakonec dopadlo.
To je neskutečně dojemný příběh, člověk si kolikrát představí podobné situace, ale reálně to zažívat musí být těžké. Manžel musel být velmi silný, když to tak vzal.