V dlouhotrvajícím manželství se nemusí zdát delší pracovní pobyt jednoho z partnerů v cizině jako něco dramatického. Jak jsem se ale přesvědčila, zdání občas klame. 

S Markem jsme byli spolu už devatenáct let. Za tu dobu se dávno vytratila původní romantika, zůstal ale vztah dvou lidí, kteří toho hodně prožili a rozumí si. Byli jsme oba dost pracovně vytížení.

Naše přání jezdit spolu na výlety a zažívat další věci tak zůstávaly spíš v oblasti plánů.

Občas jsme si říkali, jaké to bude, až budeme oba v důchodu.

Najednou mi moc chyběl

Jednoho dne dostal Marek nabídku být při otevírání nové pobočky firmy, v níž pracoval. Znamenalo to přibližně půlroční pobyt v zahraničí, ale zároveň i skvělou šanci posunout se v kariéře dál. Téměř vůbec jsme neváhali.

Syn byl už skoro úplně samostatný, já jsem byla maximálně vytížená, a zda byl Marek doma nebo ne, by náš vztah nijak nepoznamenalo – alespoň to jsem si myslela. Pak mě ale mě realita přesvědčila o opaku. Teprve když Marek odjel, uvědomila jsem si, jak mi chybí.

Najednou se mnou nesnídal, neupravovala jsem mu kravatu před odchodem do kanceláře, nebavila se novými vtipy, které vyprávěl a večer jsem usínala sama. Bylo to jen pár okamžiků denně, ale vyplňovaly náš vztah a byly důležité.

Naše manželství se lety změnilo na mechanismus fungující bez zbytečných řečí. Možná jsme takto žili na dluh vůči sobě, přehlíželi a zanedbávali přítomnost, ale oba jsme byli spokojeni.

Já zůstala, on mířil jinam

Díky Markově nepřítomnosti jsme si oba uvědomili spoustu věcí. Během propršených víkendů, které jsem prožila v prázdném domě, jsem litovala, že jsme měli jen jednoho syna. Na více dětí nikdy nebyl čas. A najednou jsem zůstala sama.

Marek zase nabral druhý dech a po letech začal žít naplno. V práci měl sice více odpovědnosti, ale o to více potřeboval relaxovat a zaměřit se na příjemné stránky života.

Manželský stereotyp nám oběma dodával jistotu, ale v Markovi zároveň dusil velkého dobrodruha. Vztah na dálku asi může chvíli fungovat – za podmínek, že oba v páru jsou mladí a vzdálenost tak překonají jejich horké city. V manželství je to ale jiné.

Roky jsme spolu s Markem tvořili pár, starali se o rodinu, všechno jsme postupně budovali. A pak přišlo zdánlivě nedůležité odloučení, ale ovlivňovalo nás zcela rozdílně.

Vždy jsem potřebovala oporu a našla jsem ji v Markovi a v jeho neustálé, tiché přítomnosti. A najednou tu nebyl. Já jsem zůstala v našem starém světě, on se věnoval samým novým věcem. Kvůli tomu jsme mířili ke katastrofě.

Už se jen trápím vzpomínkami!

Po Markově návratu jsem na svém muži téměř neustále visela. Měla jsem problém vzdálit se od něho. Jemu to ale začalo vadit.

Neuměl zapomenout na ten pocit svobody, který půl roku tak silně prožíval. Vrátil se domů a našel labilní ženskou, která v osamělosti ztratila veškerou sebedůvěru a sebeúctu.

Nevím, jestli tomu pomohl, nebo ta nabídka přišla bez jeho přičinění, ale po třech týdnech mi oznámil, že odjíždí zpátky, aby tu nově otevřenou pobočku v cizině řídil, protože nikoho schopného nesehnali. Zpočátku jsme si volali a Marek jezdil alespoň jednou za měsíc domů.

Chlad, který s sebou přinášel, se ale nedal přehlédnout.

Dělala jsem scény, prosila jsem ho, abychom se to ještě pokusili dát dohromady, ale on v sobě za hranicemi objevil mládí, které se z něj předtím se mnou postupně vytrácelo. Po dvou letech následoval rozvod, který byl pro mě krutý.

Dnes Marek žije s mnohem mladší partnerkou a já se z toho pomalu vzpamatovávám.

Dobře vím, že chyba byla i na mojí straně, tím, že jsem neunesla půlroční manželovu nepřítomnost. Z ženy, která měla krásnou a fungující rodinu, je dnes osamělá zatrpklá dáma, která se po večerech trápí vzpomínkami.

Dana K. (45), Olomouc