V době středoškolského studia máme často velké plány, ale život je změní.

Poté, co jsem odešla do důchodu a ovdověla jsem, bývalo mi často smutno. Celý život jsem pracovala jako učitelka na střední škole. Studenti jedné třídy mi udělali radost, když mě po letech pozvali na svůj abiturientský sraz.

Tři rozdílné typy

Nebylo to poprvé, kdy jsem se podobné akce zúčastnila. Už předtím jsem byla dvakrát pozvaná na sraz jiných tříd a ročníků. Na tuhle třídu jsem se ale nyní opravdu těšila, protože tam bylo mnoho zajímavých lidí. Byla jsem zvědavá, co se s nimi stalo a co s nimi život udělal.

Před srazem jsem si prohlížela dobovou třídní fotografii. Tři ze studentů mě zajímali víc než ostatní. Jedním z nich byl Lukáš, takový věčný bohém s neodolatelným úsměvem. Měl spoustu průšvihů včetně neomluvených hodin, ale vždy se ze všeho nějak vysekal.

Dalším byl Roman, pravý opak Lukáše. Vzorný student, samé jedničky – a kvůli tomu ne moc oblíbený u ostatních. A do třetice jsem vzpomínala na Andreu, třídní krásku s velkými životními plány. Netajila se tím, že chce být bohatá a slavná.

Byla jsem velmi překvapená

Po příchodu na sraz se mi dostalo milého uvítání.  Jak už se to tak stává, některé studenty jsem hned nepoznala, postupně jsem ale identifikovala všechny. Dva z nich už nebyli mezi živými, jednoho zabila nemoc, druhého nehoda.

Dala jsem se do řeči i se všemi třemi studenty, kteří mě zajímali. Byla jsem docela překvapená. Bohém Lukáš byl nyní podnikatelem a mluvil neustále o penězích.

Jedničkář Roman měl dost velké životní problémy, dvakrát se rozvedl a nedařilo se mu ani pracovně – aktuálně byl dokonce nezaměstnaný.

A Andrea přibrala třicet kilo a byla z ní běžná mamka tří dětí. Ukázala se životní pravda, že na našich startovních podmínkách a cílech záleží jen zčásti. Ne každý z nás dokáže svůj potenciál využít.

Kdyby se tenkrát, když jsem je učila, moji studenti podívali do budoucnosti, nejspíš by nevěřili tomu, co vidí.

Jarmila K. (68), Praha