Své vnučce jsem vděčná za to, že mě znovu přiměla malovat.

Kdysi dávno ve svém mládí jsem chtěla být malířkou. Měla jsem skici, akvarely, stojan a byla jsem dokonce přijatá na uměleckou školu.

Bohužel mi v rozvoji zabránil další vývoj. Vztahy, rodina, práce, starosti – všechno umělecké náčiní skončilo v krabici na půdě, a tam zůstalo až přes čtyřicet let.

Poprosila mě o obrázek

Jednou ke mně na týden přijela Lucka, moje pětiletá vnučka. Vždycky s sebou tahá takové to velké album s duhovými fixami a pastelkami. Nakreslila koně, který měl sedm nohou a také létající dům. Pochválila jsem ji.

Pak mi Lucka podala tužku a poprosila mě, abych nakreslila kočku, ale jako opravdovou. Zaváhala jsem. Tolik roků jsem nedržela v ruce tužku s úmyslem něco skutečného nakreslit. Zkusila jsem to. Vznikla nejhorší kočka, jakou jsem kdy nakreslila.

Vnučka se na obrázek podívala a tak, jak jsou děti upřímné, prohlásila, že je kočka divná. Potom ukázala prstíkem na starou, zažloutlou skicu, vystavenou v knihovně.

Byl to rychlý portrét mého manžela z mládí. Řekla jsem Lucce, že jsem to kreslila dávno a vyprávěla jí o svých uměleckých touhách. Chtěla ukázat moje staré obrázky a malířské potřeby.

Měla jsem nejlepší kritičku

Díky zvědavosti Lucky jsme se dostaly na půdu. Strávily jsme hodinu prohrabováním krabic, než jsme našly tu moji malířskou, zapomenutou.

Vnučka se radovala jako u vánočního stromečku, zatímco já cítila zvláštní směs nostalgie – a také hanby, že jsem tak snadno vzdala něco, co jsem milovala. Od toho dne se náš program změnil.

Lucka kreslila ty svoje divoké vize, a já se s roztřesenou rukou snažila zachytit vázu s květinami. Zpočátku to bylo těžké, ale Lucka byla moje nejlepší, i když přísná, kritička.

Dnes už kočka, kterou nakreslím, vypadá opravdu jako kočka. Už si nepřipadám jen jako žena před důchodem, jsem zase malířkou. Jsem vděčná té malé, neohrožené umělkyni, která mi ukázala, že některé věci se prostě nesmí nechat uschnout.

Marie R. (58), Třinec