Pokud vám někdo řekne, že vás jednou přijde strašit, raději tomu věřte.    

Většinu svých příbuzných jsem měla v době dětství a dospívání ráda, jen s jedinou výjimkou. Strýc Mirek ale nebyl v oblibě vlastně u nikoho.

Poté, co se rozvedl a žena od něho odešla, prý proto, že jí bil, žil dál už sám a jeho jediným životním zájmem byl alkohol. Byl to bratr mého otce, takže občasným návštěvám jsem se bohužel nevyhnula. Ani mně, ani mojí sestře se tam nikdy nechtělo.

Na strýci jsme viděli, že nás dvakrát nemusí, zrovna tak, jako my jeho. Velice přesně si pamatuji, jak mi jednou, když jsme byli sami, řekl, že až umře, přijde mě strašit. Brala jsem to jako desetiletá holka docela vážně. Opravdu jsem se svého strýce bála.

Zůstal jen nepříjemnou vzpomínkou

Potom, když jsem vyrostla, už jsem se mohla úspěšně nežádoucímu příbuznému vyhýbat, takže jsem o osudu strýce Mirka slýchala jen od rodičů.

Jeho pád na společenské dno probíhal stále rychleji, nakonec s ním nechtěl nic mít ani můj otec, i když se jednalo o vlastního bratra. Strýc prodal velký byt, ve kterém po rozvodu bydlel sám a přestěhoval se do menšího bytu v úplně jiném městě.

Střídavě pobýval tam a v hospodě. Žádnou jinou ženu už si v životě nenašel. Neměl ani kamarády, jen to své pití. Když moje matka předčasně zemřela na rakovinu, nepřišel strýc Mirek ani na pohřeb.

Možná to tak bylo i lépe, stejně nikomu nechyběl, ale soustrast vůči své švagrové přece jen nějak projevit mohl. Po dlouhá léta pro mě strýc Mirek zůstával jen nepříjemnou vzpomínkou v dětství. Naštěstí se mi v myšlenkách neobjevovala moc často.

Vdala jsem se, měla jsem tři děti a ty o svém prastrýčkovi slyšely jen jako o černé ovci rodiny, nikdy ho nepotkaly.

Nejprve auto, pak i mobil

Jednoho dne mi otec zavolal, že strýc Mirek zemřel. Přiznávám, že se mě ta zpráva nejprve nijak nedotkla. Protože strýc neměl děti a otec byl jeho jediným sourozencem, zdědil byt.

Navrhl, že ho převede na mě, abych ho pak mohla dát třeba pro začátek někomu ze svých dětí. Mně se ta myšlenka moc nelíbila, ale nechtěla jsem se s otcem přít. Každopádně bylo nutné ten byt vyklidit.

Dvakrát jsem jela s otcem a s mým manželem, potřetí, když se jednalo hlavně o úklid, jsem se do bytu vydala sama. Dnes si myslím, že to co se stalo, nebyla shoda okolností, ale tehdy jsem to tak brala.

Nejprve se mi totiž porouchalo auto a když jsem chtěla zavolat manželovi, aby pro mě přijel, rozbil se mi mobil. Bylo už pozdě večer, navíc přišla chumelenice a tak jsem se rozhodla, že v bytě po strýci Mirkovi přespím.

Z toho uklízení jsem byla dost unavená a předpokládala jsem, že brzy usnu. Uložila jsem se na starém gauči a přikryla se dekou z auta.

Hrozil mi uprostřed noci!

Probudily mě nezvyklý hluk a světlo. Nejprve jsem si vůbec neuvědomovala, kde jsem. Jakmile jsem si vzpomněla, že jsem musela přespat v bytě po neoblíbeném strýcovi, přejel mi mráz po těle. A vzápětí jsem vykřikla hrůzou.

Přede mnou se v nazelenalém světle vznášel duch strýce Mirka, výhrůžně se na mě šklebil a hrozil mi rukou. V tu chvíli jsem si vzpomněla, jak mi kdysi říkal, že mě po smrti bude strašit. Vyděšeně jsem před tím příšerným zjevením couvala ke dveřím.

Celá rozklepaná jsem nahmatala vypínač a rozsvítila. Duch zmizel, ale místo něj se ozval strýcův hlas, podivně a strašidelně zkreslený. Moc jsem nerozuměla tomu, co říká. Popadla jsem své věci, zamkla byt a zbytek noci jsem strávila v autě.

Do rána jsem stejně neusnula. Otci jsem pak řekla, že se do toho bytu už nikdy nevrátím a že by ho měl raději prodat. Příliš se nevyptával a nakonec to také tak dopadlo.

To hlavní, co jsem si z oné děsivé noci odnesla, je ale jistota, že když zemřeme, nic tím nekončí!

Alena B., (48), Chomutov