Ve chvíli, kdy si myslíte, že jste právě vyřešili, jak naložíte dál se svým životem, se může objevit něco, co vám plány navždy překazí. Prožila jsem to před lety krutým způsobem!

Moje nejhorší chvilka v životě mě potkala právě ve chvíli, kdy jsem si myslela, že mířím vstříc lepší budoucnosti. Měla jsem za sebou rozvodové řízení. Žádost jsem podala já. Manžel si krátce před padesátkou našel mladou milenku.

Nechtěl mě kvůli ní opustit a po odhalené nevěře se mě snažil přesvědčit, ať mu odpustím. Já se ale nedokázala přenést přes svoji hrdost, a ani jsem to nechtěla. Manželovi jsem v podstatě obětovala život a on se mi takhle „odvděčil“?

Rozvod naštěstí proběhl v klidu a bez hádek. Toho dne, kdy se mi to stalo, jsem se vracela se svým kamarádem advokátem od soudu.

Několik hodin vedle mrtvého

Pamatuji, jak spokojená jsem si připadala. Měla jsem z rozvodu dobrý pocit, nebrala jsem ho jako prohru. Přemýšlela jsem o různých plánech do budoucna. Kamarád mě vezl na chatu v jižních Čechách, kde jsem chtěla v klidu všechno promyslet.

Dočkala jsem se dokonce určité satisfakce, protože ta mladá milenka nakonec manžela opustila. Říkala jsem si, že on je tím poraženým, ne já. Jenže pak se všechno v jedné chvilce změnilo. V zatáčce na malé okresní silnici dostal kamarád smyk.

Nestačila jsem se ani pořádně leknout. Auto vyletělo ze silnice a skutálelo se dolů po svahu. Hlavou mi blesklo, že to je konec. Pak jsem ztratila vědomí. Když jsem se probrala, cítila jsem hroznou bolest.Auto leželo vzhůru nohama.

Vnímala jsem zápach benzínu a bála jsem se, že stačí jiskra a já uhořím. Mohla jsem pohnout jenom hlavou, zbytkem těla ne. Jak jsem se pootočila doleva, spatřila jsem rozbitou tvář svého kamaráda advokáta. Vůbec se nehýbal.

Utěšovala jsem se že je třeba jen v bezvědomí. Až později jsem se dozvěděla, že byl mrtvý hned po nárazu a já tak strávila několik hodin v bolestech vedle neživého těla.

Sdělili mi tvrdou pravdu

Protože ze silnice nebylo pod svah dobře vidět, objevili naše havarované auto až pozdě odpoledne. Než mě naložili do sanitky, stačila jsem si ještě všimnout, že zapadá slunce. Bála jsem se, že ho možná vidím naposledy!

Střídavě jsem se pak probírala k vědomí v nemocnici. Pamatuji si to jen matně. To první, co jsem vnímala zcela zřetelně, byla plačící dcera, která seděla u mého lůžka. Neměla tehdy sílu říct mi, jak jsem na tom. To museli až doktoři.

Dozvěděla jsem se, že při havárii došlo k těžkému zranění mé páteře. Čeká mě ještě operace, ale je bohužel vysoce pravděpodobné, že zůstanu částečně ochrnutá. Ve svých sedmačtyřiceti letech budu až do smrti odkázaná na invalidní vozík!

Nejprve, poté, co jsem to sdělení pochopila, se mi chtělo umřít. Nedovedla jsem si představit, že už se nikdy nepostavím na vlastní nohy a budu stále na někoho odkázaná. Veškeré plány na to, co budu dělat po rozvodu, byly nenávratně ztraceny.

Mrzelo mě také, že jsem se nemohla rozloučit se svým mrtvým kamarádem, který mi s rozvodem pomáhal – i když jsem v těžké životní situaci byla vlastně kvůli jeho řidičské chybě.

Nerada se vracím k minulosti

Do nemocnice za mnou přišel i – nyní již bývalý – manžel. Odmítla jsem s ním mluvit. Nejvíc jsem si vážila psychické podpory dcery. Pomáhala mi hledat další smysl života. Našla pro mě bezbariérové bydlení. Obstarala mi pravidelnou pečovatelku.

Byla se mnou ve chvílích, kdy jsem to opravdu chtěla vzdát. Jen díky ní jsem dnes, několik let po té tragické nehodě, schopná o svém neštěstí napsat a svěřit se Vašim čtenářům. Kdybych mohla vrátit čas, je jasné, do kterého okamžiku by to bylo.

Už jsem také slyšela nepřející názory, že to, co mě postihlo, je vlastně trest, protože jsem nedokázala manželovi odpustit.

Já bych se ale znovu zachovala stejně, i když můj život není dnes jednoduchý a na chvíle, kdy jsem mohla chodit, se snažím raději nevzpomínat!

Alena (52), Praha