Nehoda, kterou jsem přežila, byla strašná, ale potom přišly ještě mnohem horší věci, které se vymykaly lidskému chápání…
Řízení auta mě vždy uklidňovalo i bavilo. Řidičák jsem si dělala ještě na střední škole a od osmnácti jsem řídila neustále. Své první auto jsem dostala ve dvaceti letech – byl to dědův starý trabant. S láskou jsem ho opečovávala.
Vydržel mi skoro pět let. Pak už jsem pracovala a dokázala jsem si našetřit na novější model – favorita. Od té doby jsem auto měnila v průměru každých pět let.
Zrovna tak i můj manžel Radim, kterého jsem poznala na narozeninové oslavě našeho společného kamaráda.
Řídila jsem od osmnácti
Já i můj muž jsme hodně soběstační a i přesto, že se milujeme a máme pro domácí hospodaření společnou kasu, tak když si chceme koupit něco většího, investujeme do toho z vlastních peněz.
Díky tomu, že oba máme práci, kde slušně vyděláváme, si můžeme dovolit mít každý svůj vůz. Já auto potřebovala nejen pro své potřeby, ale i kvůli práci. Pracuji na živnostenský list jako obchodní zástupkyně.
Ošklivá nehoda
Vždy jsem patřila k zodpovědným řidičkám a pyšnila jsem se tím, že jsem nikdy neměla dopravní nehodu. Zrovna tak jsem se nedopouštěla dopravních přestupků. Nejezdila jsem agresivně, nepřekračovala jsem povolenou rychlost.
Ani při maximálním dodržování všech pravidel silničního provozu ale člověk nikdy nemá jistotu, že se něco nestane – vinou chování druhých řidičů. Před třemi roky jsem se tak stala účastnicí mnou nezaviněné havárie.
Vyvázla jsem téměř bez zranění
Muž, který řídil auto v protisměru, se chtěl „pomstít“ řidičce, o níž si myslel, že ho schválně zdržuje, a proto se ji rozhodl na plné čáře předjet.
Bohužel, nevím, co přesně se stalo, zda žena v autě zrychlila, nebo muž přecenil své síly, ale zkrátka a dobře, nestačil se vrátit do svého pruhu a naše auta se ve vysoké rychlosti střetla.
Zatímco mě zachránil život airbag a odnesla jsem bouračku jen pár odřeninami a naraženými žebry, řidič druhého auta přišel o život.
Zemřel na místě
Po autohavárii jsem měla ještě tolik duchapřítomnosti, že jsem vylezla z rozbitého vozu a běžela zjistit, jak na tom je druhý řidič. Ještě žil a chvíli se na mě díval – to už jsem volala záchranku, stejně jako pár kolemjedoucích řidičů.
Dotyčný muž byl zaklíněný v troskách auta. Upadal do bezvědomí. Když přijela sanitka, snažili se ho zdravotníci ještě oživit, ale veškerá snaha byla marná – řidiči už nijak pomoci nemohli. Zemřel.
Přeludy a noční můry
I když jsem za onu autonehodu nemohla, tak mnou ta událost hluboce otřásla. Vzpomínky na poslední chvíle života toho muže jsem nedokázala vymazat z hlavy. Pokaždé, když jsem zavřela oči, měla jsem ten obraz před sebou.
Trápily mě i zlé noční můry. Po nehodě jsem se nějakou dobu vyhýbala řízení auta, ale pracovní povinnosti mě donutily za volant znovu usednout. Musela jsem několikrát projíždět i místem, kde se stala ta nehoda.
Pokaždé mi přitom přeběhl mráz po těle.
Přízrak na silnici
Jednou jsem se tudy vracela za deštivého podzimního večera. Na poslední chvíli jsem si všimla, že u kraje silnice stojí nějaká postava. Myslela jsem, že je to stopař, a protože opravdu hustě pršelo, chtěla jsem udělat dobrý skutek.
Zastavila jsem u krajnice a postava se vydala směrem k mému autu. Když byl jen pár metrů od vozu, s hrůzou jsem spatřila, že má tvář onoho muže, který zemřel při nehodě!
Nejprve jsem úplně ztuhla hrůzou, pak jsem zpanikařila, zařadila rychlost a rychle odjela pryč.
Vyhledala jsem odbornou pomoc
Doma jsem o svém zážitku vyprávěla manželovi. Ten byl toho názoru, že jsem měla jen vidiny, protože se nějak projevilo trauma, které v sobě nosím. Od toho dne se mi přízrak zemřelého muže začal zjevovat stále častěji.
Nebylo to jenom ve chvílích, kdy jsem řídila auto. Jednou na mě čekal před domem, ale než jsem k němu stačila dojít blíž, rozplynul se. Nakonec jsem souhlasila s manželem, že musím vyhledat pomoc psychologa.
Návštěva u léčitele
Chodila jsem k jednomu dobrému doktorovi, ale ten dospěl kupodivu k závěru, že jsem v pořádku. Zjevení ale neustávala. Už mě však neděsila tolik, jako tenkrát poprvé ve tmě a dešti na silnici.
Spíš ve mně přízrak budil smutek. Když nepomohl psycholog, zařídila mi kamarádka návštěvu u léčitele. Od toho jsem se dozvěděla, že se na mě duch nešťastného muže upnul proto, že jsem byla posledním člověkem, kterého v životě viděl.
Doporučil mi, abych začala chodit do kostela a modlila se za spásu jeho duše a za odpoutání od tohoto světa. Poslechla jsem ho.
Snad našel svůj klid
Po asi dvou týdnech jsem skutečně zpozorovala zlepšení. Přízrak se objevoval stále méně často a nakonec jsem ho přestala vídat úplně.
Avšak dodnes, kdykoli projíždím místem, kde se ta smrtelná nehoda tenkrát stala, cítím, jako by tam byl duch zemřelého muže stále přítomen.
Sice ho nevidím, ale pokud by se znovu objevil, asi bych tím nebyla překvapená…
Petra M. (55), střední Čechy
