Některé zlé věci mohou přinést do života i mnoho dobrého. Jako ta záležitost s básničkou, kterou se měla moje dcera naučit. Když za to dostala pětku, vjel do mě vztek.
Když byly Marcelce pouhé dva roky, manžel mi oznámil, že ode mě odchází, protože se zamiloval do jiné ženy. Rvalo mi to srdce. Marcelka si skutečnost, že vyrůstá bez táty, bohužel plně uvědomovala již od útlého dětství.
Dávala jsem ji nejen do školky, chodila i do jeslí, nemohla jsem si dovolit být s ní doma dva roky, to nepřicházelo v úvahu.
V těch všech předškolních zařízeních viděla vzorné tatínky, jak si chodí odpoledne pro dětičky, zatímco ona zůstávala ve školce většinou nejdéle, a kdo je to tatínek, vlastně ani pořádně nevěděla.
Jindřich se o ni nestaral, nechtěl ji vídat, jen posílal měsíčně pár korun. Na Marcelce se to všechno negativně odrazilo. Všimla jsem si, že je samotářská, melancholická, věčně uplakaná. Měla nízké sebevědomí a byla čím dál ostýchavější. Pokaždé, když jsme měli návštěvu, div že nezalezla pod koberec.
Pod lavicí
Před lidmi, které příliš neznala, se schovávala, odmítala odpovídat na jejich otázky, bála se jich. Hotovým očistcem se pak stala školní docházka. Moje stydlivá holčička se strachy skrývala pod lavicí, když ji vyvolali, nedokázala ze sebe vypravit slůvko.
Ale protože paní učitelka byla chápavá a hlavně laskavá, Marcelčin stav se zlepšoval. Byla to bystrá holčička, jen se prostě bála lidí, a když se měla projevit na veřejnosti, styděla se. Byly jsme spolu dokonce u dětské psycholožky.
Potíže se obnovily v šesté třídě, kdy se s hodnou paní učitelkou třída definitivně rozloučila. Mnozí noví pedagogové pro Marcelku tolik pochopení neměli. Vše vyvrcholilo záležitostí s básničkou.
Uplakaná
Před Vánocemi dostala třída za úkol naučit se úryvek z balady Štědrý den. Marcelka ho uměla. Ale bylo mi jasné, že bude-li vyvolána, nastane problém. Pravděpodobně bude zadrhávat, možná text zapomene.
Ale protože jsem všechny její nové učitele na problém upozornila, domnívala jsem se, že vše dobře dopadne. Nedopadlo. Marcelka přiběhla ze školy uplakaná. V žákovské knížce měla pětku. Plakala až do noci, což umocnilo můj vztek.
Druhý den jsem si počkala na češtináře před školou. Pěkně jsem mu to vytmavila. Vzpomínám si, že jsem užila slov jako: bezcitný, surový a krutý. Pozorně mě vyslechl, omluvil se, prý na Marcelčin problém zapomněl a domníval se, že se báseň jednoduše nenaučila.
„Moc mě to mrzí, nemohli bychom to probrat někde v klidu, třeba u kávy?“ řekl mi. Vykulila jsem oči. Pak jsem ale přikývla a vydala se s ním do nedaleké cukrárny. A tak díky básničce a mému záchvatu zuřivosti konečně získala moje dcera báječného tátu.
Kateřina (64), Broumovsko
Hele, tohle je krásnej příběh! Ukazuje, že někdy i špatné situace můžou přinést něco dobrýho. Život je prostě plný překvápek.