Našla jsem ho v šuplíku starého stolu na půdě. Bylo úžasné! Dokonce psalo. Co ale víc? Přinášelo štěstí!
Bylo mi dvacet sedm let, když strýc František zemřel. Bylo to náhlé, nečekané úmrtí. Jednoho dne dostal infarkt, byl převezen do nemocnice, kde lékaři bojovali o jeho život, avšak marně. Zemřel, aniž by se mohl rozloučit se zbytkem rodiny.
Po malém, skromném pohřbu jsme se sjeli celá rodina, abychom pomohli vyklidit jeho domek na Vysočině. Milovala jsem půdy, a tak jsem se zašila právě tam.
Stůl s ornamenty
Půdy mají velké kouzlo a nádech jiného světa. A to já mám ráda. Byla tam spousta harampádí, mě však zaujal velký starý dřevěný stůl s ornamenty, který stál až v samém koutě, zavalený krabicemi. Byly v něm jen samé papíry. Mezi nimi mě zaujalo pero.
Úplně mě okouzlilo, tak jsem si ho vzala jako památku na milovaného strýce. Doma jsem ho opatrně vyčistila, a když jsem ho vyzkoušela, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Ono dokonce psalo! Úplně mi v rukou poskočilo, jakoby ožilo.
Můj amulet
V té době jsem měla po vysoké škole a hledala jsem svou první práci. Na ten konkurz jsem se přihlásila, i když jsem byla přesvědčená, že nemám šanci. Práci jsem ale nutně potřebovala a tahle by mě moc bavila. Šanci jsem měla minimální a známosti žádné.
Pero po strejdovi jsem si vzala s sebou jako talisman pro štěstí. Nenapadlo by mě ani zdaleka, že by mi mohlo ten den pomoct.
Vytoužená práce
Dostala jsem chvíli na přípravu, posadila jsem se a přiložila pero k papíru. Rozjelo se úplně samo. Psalo a psalo. Až jsem zírala. Bylo to vůbec možné? Když mě u pohovoru zkoušeli, jen jsem četla z papíru. Byli velmi spokojení.
Pak se ale začali ptát i na jiné věci, a já se kupodivu nenechala zaskočit. Prostě jsem perlila, až jsem se divila sama sobě. Práci jsem dostala, a dodnes to považuji za zázrak. Pero po strýci jsem pak odložila do komody jako amulet, který mi přinesl štěstí. A časem na něj zapomněla.
Pečlivě jsem ho uložila
Celé roky tam leželo – až vyroste dcera a bude se chystat na přijímací zkoušky na vysokou školu. Ani nevím, jak to pero objevila. Najednou ho měla v ruce a ptala se, odkud je. Řekla jsem jen, že je po strýci Františkovi.
Dceři se zalíbilo a poprosila mě, zda si ho může vzít. Vyzkoušela, jestli pero píše a s velkou radostí si ho strčila do kabelky. Stejně jako já, i ona měla pocit, že to pero píše po papíře samo. Vzala si ho i na maturitní testy.
S napětím jsem čekala na výsledek. Ukázalo se, že dcera byla úspěšná stejně jako já kdysi. Dnes už má vysokou školu za sebou, má skvělé povolání a před dvěma lety se jí narodila holčička. Já jsem pero po strýci pečlivě ukryla. Jednou přijde chvíle, kdy ho bude opět potřeba.
Iveta D. (56), Benešov