Odmítal žít v tomto světě. Své plány a nápady si nenechal nikdy nikým vzít. Maminka ho velmi milovala a my všichni se o něj bojíme. Neumíme si představit tu chvíli, až nám odejde…

Otec byl už v dětství svůj. Říkali o něm, že se nenarodil do správné doby. Byl to snivý, milý a velmi pohledný chlapec, do kterého se zamilovávaly holčičky už ve školce a paní učitelky na něj dlouho vzpomínaly jako na své sluníčko.

Tatínek Stanislav prošel dětstvím bez jediného problému, dá se říci, že mu šly všechny ženy, které potkal, na ruku. A tak tomu bylo již navždycky. Když mu bylo šestnáct, nebyla ve vesnici jediná, která by se do otce nezahleděla. On byl ale nepolapitelný.

Byl vždy a za každých okolností příjemný, galantní a dokázal každou ženu odmítnout s takovou milou elegancí, že se nikdy neurazily. Ani nemohly.

Se svým neodolatelným, milým úsměvem vždy řekl, že se pro manželství a rodinu nehodí, že nemůže udělat žádnou ženu tak nešťastnou, aby si ji vzal a uvrhl ji do neštěstí.

Až se prý ožení…

Samozřejmě nikdo jeho řeči nebral až tak vážně, všichni si mysleli, že přijde čas, kdy se Standa vybouří a přijde taková, se kterou půjde k oltáři. Rád a dobrovolně.

Otec byl zcela pohlcený historií a jiným světem, v němž si snil a žil, věnoval se historickému šermu, a byl v něm výborný, dokonce si zahrál v nejednom filmu a dá se říct, že procestoval celou Evropu.

Jeho šermířská vstoupení na hradech a zámcích byla impozantní a nezapomenutelná. Nebyla chvíle a nebyl snad den, kdy by se do tatínka nezamilovala další obdivovatelka. A najednou se to stalo. Přišla ta pravá – naše maminka.

Říkala si Linda a měla pro jeho koníčky a hlavně fanynky pochopení. Žárlit neměla zapotřebí. Byla krásná, elegantní a chytrá. Pro všechny byla velkou nadějí, že se Stanislav konečně usadí. Nestalo se však tak.

Byli si souzeni

Maminka žila stejně divokým životem jako tatínek. Stejně jako on se netoužila pověsit na manžela a budovat si hnízdečko. Cestovali spolu, pořídili si detektor kovů a projížděli stará bojiště. A celkem úspěšně.

Za mnoho let společného soužití obohatili dost významně naše muzea. Jak čas šel, narodily se jim postupně dvě holčičky – já a moje sestra Adélka. Ani to je ale v jejich volnosti nezlomilo. Žili si svůj jedinečný příběh a byli spokojení.

Obě nás vychovaly navzdory své lásce k volnosti a svobodě dobře. Jejich láska se ale časem ochladila a jejich cesty se rozešly. To už jsme ale byly velké a začaly žít svůj vlastní život.

Měla jsem svého hodného manžela a bydlela s ním a dětmi v nedalekém městě na sídlišti. Babička s dědou odkázali rodný dům otci, aby měl kde být.

Svobodu nadevše

To rozhodnutí se ale setkalo u našeho tatínka s velkou nevolí a odporem. Takovou zátěž, spojenou se starostí o dům a zahradu, nechtěl. Okamžitě přepsal dům na mě a Adélu a dále si improvizoval a plul životem jako dříve – po svých bojištích.

Žil jen z toho, co našel, to mu ke skromnému živobytí stačilo, spával dále v přírodě na různých místech, na úřad ho nikdy nikdo nedostal. Adéla i já jsme ho marně přesvědčovaly, že by jistě mohl pobírat nějakou podporu – jen kdyby chtěl.

Děsila jsem se toho, že si neplatí zdravotní pojištění. On však vždy s aristokratickým výrazem radu nebo pomoc odmítl. Až přišla chvíle, kdy nám náš drahý tatínek zkolaboval…

Zachránily jsme ho

V tu chvíli se ukázalo, jak moc se o tatínka bojíme. Dávno jsme se totiž se sestrou domluvily a zdravotní pojištění otci platily, aniž by o tom věděl. Otec díky tomu skončil v nemocnici, kde jej úspěšně operovali.

Jak jsme měly jen chvíli, chodily jsme za ním, a to jsme si vyslechly! Jaké strašlivé potupě a ponížení jsme jej všichni vystavili – bezbranně ležel na přístrojích! To mu už nikdy prý udělat nesmíme! Otec chtěl zkrátka zemřít jako pravý rytíř na bitevním poli.

Dodnes, a bude to už deset let, nám při každé příležitosti hrozí, aby se to už nikdy neopakovalo. Tatínek žije dál svým životem poustevníka, bez lednice, televize a internetu, k životu mu stačí voda a suchý chléb, případně to, co mu nabídne les a louky kolem.

Musíme ho prosit, aby v domku po rodičích aspoň přespával. I přes svůj pokročilý věk je stále obdivován ženami. A ani zdaleka to nejsou jeho vrstevnice. Láskou k němu občas vzplane i romantické srdce mladé studentky.

Ženy ho milovaly

Viděla jsem na vlastní oči, jak si můj drahý tatínek vykračoval zámeckým parkem – impozantní vysoká postava, neuvěřitelné charisma.

Ve chvíli, kdy míjel svou pružnou kočičí chůzi studentky místního gymnázia, děvčata ztichla ve svém štěbetání a dlouho za bratrem hleděla. Jedna z nich pak zjihlým hlasem řekla: „On je prostě úžasný!“ A další dvě jen přitakaly hlavou…

Tak si říkám, že je náš tatíček postavička, na kterou se dlouho po jeho smrti nezapomene. S nostalgií na něj budou vzpomínat nejen ženy, ale také místní aristokracie.

Když totiž náš pan hrabě na zámek zavítá, nikdy nezapomene otce pozvat na šálek dobré kávy – a co více? Vyrazí s ním na procházku po svém zámeckém parku. A mají si po celou tu dobu o čem povídat…

Lucie (46), Chomutovsko.