Nejlepší pracovní nabídky nezřídka získáváme přes své známé. I já šla touto cestou. K zaměstnání snů mi pomohla dobrá kamarádka. Jenže, kéž bych byla tu nabídku s díky odmítla.

Magda na mě naprosto nechápavě hledí. „No to snad nemyslíš vážně! Ty chceš odejít?“ Jen smutně kývám hlavou. Co jí mám vysvětlovat. Vždyť už jsem to mockrát naznačovala. Stejně to nepochopila. Já ale nechci definitivně zničit naše dlouholeté dobré přátelství.

S dětmi do školky

S Magdou jsme se poznaly v den, kdy naše děti nastoupily do stejné mateřské školky. Brzy jsme zjistily, že si máme co říct i v případě, když si zrovna nepovídáme o dětech.

Staly se z nás důvěrné přítelůkyně, které řešily společně i všechny možné životní karamboly a starosti. Vždy jsme se nějak podržely, podpořily. A děti nám mezitím rostly a dospěly.

Bez místa, bez šance

Těsně před mými padesátinami jsem zcela nečekaně přišla o práci. Prý kvůli reorganizaci. Skončila jsem na pracovním úřadě a moje šance na dobré místo se zdála v nedohlednu. Pak ale přišla Magda s návrhem abych šla pracovat k ní do kanceláře.

Šlo o zaměstnání, které mě velmi lákalo, k tomu bylo i dobře placené. A co víc, měla jsem mít za šéfku právě Magdu. No není to nabídka, která se neodmítá? Jenže já ji odmítnout měla. V té době jsem to ale ještě netušila.

Předčasná radost

Z nového místa jsem měla obrovskou radost a byla jsem Magdě opravdu hrozně vděčná. Šly jsme to spolu oslavit do naší oblíbené vinotéky. První týden v novém zaměstnání proběhl celkem hladce.

Pak se ale náhle vše docela změnilo. Najednou jsem se dívala tváří v tvář kamarádce, kterou jsem vůbec nepoznávala. Jako šéfka se totiž chová naprosto nemožně. Stává se z ní panovačná a necitelná šéfová, která všechny podřízené terorizuje.

Dává nesmyslné termíny pro dokončení práce, chce, abychom zůstávali v kanceláři přesčas. Jakmile se jí něco nelíbí, okamžitě na každého křičí a uráží ho. Mně nevyjímaje. Nikdo ji ve firmě nemusí. Když jsem se jí zpočátku zastávala, koukali na mě kolegové jako na blázna.

Jako Jeckyll a Hyde

Vůbec její chování nechápu a nepoznávám ji. Když jedna druhou navštěvujeme doma, telefonujeme si nebo podnikáme cokoli jiného, rozumíme si naprosto dokonale. Je to ta Magda, kterou znám už tolik let.

Jenže jakmile za námi zaklapnou dveře naší práce, změní se jak mávnutím kouzelného proutku v nepříjemnou dračici. Stejně jako já doteď neznala její šéfovskou tvář, lidé v kanceláři zase neznají tu přátelskou, pro kterou ji mám ráda.

Teď nevím co si o ní myslet. Má dvě tváře, která je ta pravá?

Práce, nebo přátelství?

Jenže já o kamarádku nechci přijít. Snažila jsem se jí několikrát vysvětlit, co se mi na jejím chování nelíbí. Nechtěla se o tom moc bavit. Je přesvědčená, že svou roli šéfové zvládá dobře a že má ve firmě pořádek.

Nemá smysl dál s ní o tom mluvit. Buď dám výpověď, nebo se s Markétou nebudu dál přátelit. Volím tu první variantou i s rizikem, že budu bez práce. Magdu mám vážně ráda.

Ivana J. (51), Ústí nad Labem