Bytost z jiného světa mě držela ve své moci a já nebyla schopna pohybu! Myslela jsem, že mě zabije.

Stalo se mi to před šesti lety, dodnes se ale celá roztřesu, když si na tu noc vzpomenu. Nikdo mi také dosud nedokázal uspokojivě vysvětlit, co jsem to vlastně tehdy prožila. Obávám se, že odpovědi na své otázky už nikdy nenajdu.

Babička na hlídání

Když jsme se s Miroslavem po patnácti letech manželství rozvedli, zůstala jsem bydlet sama. Měla jsem malý dvoupokojový byt, kde mě čas od času navštěvovala dcera, která se rovněž rozvedla. Někdy o víkendu i přespala, jindy mi na hlídání svěřila vnoučka. Byla jsem za to ráda, Karlík byl moc hodný a chytrý pětiletý kluk.

Hráli jsme spolu pexeso a jiné hry nebo jsem mu vyprávěla všelijaké příběhy nebo četla pohádky. Vždycky mě přitom upřeně pozoroval a hltal každé moje slovo. A já si tak aspoň zase připadala zajímavá a užitečná. Ne jinak tomu bylo i oné červencové noci.

Dlouho jsem nemohla usnout

I když bylo už dávno po setmění, venku vládlo horko a dusno. Měla jsem otevřené okno, ale nedařilo se mi usnout. Nakonec jsem si po půlhodině převalování vzala knížku a za světla stolní lampičky jsem se pustila do čtení. Vnuk Karlík spal ve vedlejším pokoji.

Věděla jsem, že kdyby mu něco scházelo nebo se mu stýskalo po mámě, dá vědět. Zvenku do bytu doléhaly vzdálené zvuky nějaké noční oslavy, ale do sedmého patra paneláku, kde jsem bydlela, toho nebylo zase tolik slyšet. A pak jsem najednou zpozorněla. Zaslechla jsem něco jako kroky, ale uvnitř bytu.

Kroky v ložnici

Mojí první myšlenkou samozřejmě bylo, že se vzbudil vnouček a jde za mnou. Zavolala jsem do tmy jeho jméno, ale zpátky se nic neozvalo. Vstala jsem tedy z postele a šla se raději přesvědčit, jestli je vnuk v pořádku. Spal a klidně oddechoval.

Vrátila jsem se do své postele. Když jsem ulehala, zaslechla jsem ony kroky znovu, ale tentokrát přímo ve své ložnici!

V místnosti jsem nebyla sama

Začínala jsem být nervózní a vystrašená. Věděla jsem, že bych se teoreticky neměla mít čeho bát. Těžko se nějaký lupič vyšplhá do sedmého patra. A na dveřích od bytu byl bezpečnostní zámek.

Stále jsem ale měla pocit, jako bych v ložnici nebyla sama. Jestliže se mi předtím špatně usínalo, teď už to nešlo vůbec. Měla jsem nervy napjaté až k prasknutí. To nejhorší ale mělo teprve přijít…

Nemohla jsem se pohnout

Najednou jsem ucítila, jak mě obklopuje nějaká síla a energie. Vůbec nic jsem ale neviděla. Když jsem chtěla rozsvítit lampičku, zjistila jsem, že se nedokážu vůbec pohnout. Nebylo možné ani otočit hlavou nebo hýbat prsty. Byla jsem úplně ochromená!

Na celém těle jsem cítila silný tlak a váhu, která mě přitlačovala k posteli. Nemohla jsem se ani pořádně nadechnout. A ke všemu se v tu chvíli ozval z vedlejšího pokoje vnuk. Moje zoufalství se tím znásobilo.

Neznámá síla mě paralyzovala

Nechtěla jsem, aby byl Karlík také vystaven nebezpečí, kterému jsem musela čelit já sama. Neexistoval ale způsob, jak vnoučka varovat. Tlak sílil a já začala mít vážné problémy s dýcháním. Zdálo se mi navíc, že slyším nějaký tichý šepot v nesrozumitelné řeči.

Zněl hrozně výhrůžně. Vnuk z vedlejšího pokoje už mě volal docela nahlas. Byla jsem naprosto ztracená a umrtvená hrůzou. Proti té síle, která mě na posteli drtila, se ale nedalo ničím bojovat.

Tlak náhle povolil

Začala jsem se pomalu smiřovat s tím, že tato noc bude nejspíš mojí poslední. Více než na sebe jsem ale myslela na Karlíka a měla děsivé představy o tom, co s ním bude.

Lapala jsem po dechu a v jednu chvíli mi připadalo, že se dívám do nějakých prázdných, ledových očí, které se nade mnou objevily.

Už jsem málem omdlévala, když náhle tlak zničehonic povolil. Zjistila jsem, že můžu pohnout rukou a brzy nato i celým tělem. Tajemná síla, která mě držela v zajetí, zmizela.

Přesto ještě hodně dlouho trvalo, než jsem byla schopná vstát z postele a jít uklidnit vnuka. Ten už mezitím naštěstí znovu usnul. Nevím, jak by se tvářil, kdyby se díval do tváře babičky, která je vyděšená k smrti.

Nikdy na to nezapomenu

Dlouho jsem pak ten zážitek v sobě nosila, aniž bych ho někomu vyprávěla. Měla jsem strach, že by si o mně lidé pomysleli, že jsem už stará bláznivá ženská, co to nemá v hlavě v pořádku. Jenže mě to tížilo, nešlo na to jen tak zapomenout.

A pak mi jednou jedna moje dávná známá prozradila, že se jí podobná věc stala kdysi také. Ani ona si ale nedovedla vysvětlit, odkud ta příšerná noční bytost, která člověka dovede až na pokraj smrti, vlastně přišla.

Obě jsme se ale shodly na tom, že to byla nějaká zlá energie z jiného světa. Doufám, že se s ní už nikdy nesetkám. Zajímalo by mě, jestli se s podobným, děsivým a nevysvětlitelným zážitkem setkala i některá z vašich čtenářek.

Jana T. (69), Benátky nad Jizerou