Nejprve mi připravil hořké zklamání, ale pak se zachoval originálně.

V začátcích svých vztahů prožívají lidé často zvláštní příhody, na které pak celý život vzpomínají. Jednu takovou vám chci popsat.

Týká se mě a mého manžela Vojty. Jsme spolu už pětatřicet let. Mnoho však nechybělo a svůj životní příběh bychom oba psali s někým jiným.

Hodně mi na tom záleželo

V mládí byla vážná hudba nedílnou součástí mého života. Měla jsem i nadání, které jsem uplatnila při hře na klavír. Věnovala jsem hudbě hodně času, ale zbyl mi i na vztah s Vojtou.

Přála jsem si, aby se přišel podívat na moje koncertní vystoupení a řekla jsem mu o tom schválně v dostatečném předstihu.Věděla jsem, že ho vážná hudba příliš neláká, ale přes rozdílnost kulturních zájmů jsme tvořili už půl roku docela sehranou a pohodovou dvojici.

Připadalo mi jako samozřejmost, že si „odtrpí“ tu hodinu a něco na koncertě… vždyť já bych s ním na oplátku klidně šla na fotbal, i když se jednalo o záležitost pro mě nezajímavou.

Cítila bych se trapně, kdybych Vojtovi denně opakovala termín vystoupení. Učinila jsem tak pouze třikrát, naposledy dva dny před koncertem. V den D jsem se plně soustředila na svůj výkon. Na svého přítele jsem prostě spoléhala.

Odmítala jsem s ním mluvit

O to větší bylo moje zklamání, když Vojta nepřišel. Měl ode mě lístek do první řady a jeho místo zůstalo prázdné. Odehrála jsem koncert s určitým sebezapřením, vůbec jsem neměla z hudby radost. Zavolal mi druhý den a o včerejším večeru ani slovo.

Chtěla jsem po něm vysvětlení, ale zdálo se, že neví, o čem je řeč. Došlo mi, že na to zapomněl. Než stačil cokoliv říct na svoji omluvu, prohlásila jsem, že je mezi námi konec a zavěsila jsem. Vojta za mnou  přišel ještě téhož odpoledne.

Zazvonil, ale já mu neotevřela. Opakovala jsem si, že někdo, kdo zmešká můj důležitý večer, není člověkem, se kterým bych chtěla být napořád. Vojta se ale nevzdával. Telefonoval k nám, ale já vždy, když jsem slyšela jeho hlas, zavěsila.

Zkusil to pak znovu osobně. Čekal na mě před domem. Snažila jsem se dělat, že ho nevidím. Dost dobře to ovšem nešlo. Měla jsem v úmyslu kolem něho projít se vztyčenou hlavou a uraženým pohledem.

Chytil mě za ruku a zastavil mě. Řekl, že ho mrzí, co se stalo a že mu na mě záleží. Podal mi list papíru s tím, že je to jeho písemná prosba za odpuštění.

Musela jsem se smát

Protože mě zlost ještě zcela nepřešla, chtěla jsem papír zmačkat a hodit na zem. Nedalo mi to však a alespoň jsem si ho přečetla. Stálo tam, že v onen den měl Vojta problémy v práci i doma s mámou.

Proto se mu myšlenka na koncert vytratila z hlavy. Omluva končila ujištěním, že už to nikdy neudělá. Co mě málem rozesmálo, byl podpis jeho rodičů na konci papíru.

Skoro jsem chtěla Vojtovi odpustit, ale pak jsem si znovu vzpomněla na své pocity při pohledu na prázdné místo v první řadě. Pokrčila jsem tedy lhostejně rameny a pokračovala v cestě.  Vojta stál a já v zádech cítila jeho pohled.

Čekal na mě opět druhý den. V ruce držel zase nějaký papír. Pozdravil mě a znovu mi ho dával před oči. Zvědavost mě přinutila podívat se, co si vymyslel tentokrát.

Nejprve jsem s trochou zklamání zjistila, že se jedná o tentýž text jako včera, dokonce o stejný papír. Pak jsem si všimla dlouhé řady podpisů na konci. Za Vojtu písemně „orodovali“ všichni jeho kolegové v práci.

Tentokrát jsem se už neudržela a musela se tomu smát. Vojta mě k sobě přitiskl a já se nebránila. Pošeptala jsem mu jen, že to bylo naposledy, kdy jsem takovou omluvenku přijala. A skutečně jsem ji pak už nikdy nepotřebovala!

Mirka S. (56), Praha