Můj příběh je typickým příkladem toho, jak z nešťastné náhody vznikla šťastná.

Po druhém rozvodu už jsem ztratila zájem hledat nějaký dlouhodobý vztah. Dva muži, o kterých jsem si myslela, že s nimi strávím zbytek života, mě nakonec zklamali a potřetí už jsem to nechtěla zkoušet. Zvykla jsem si na to být sama – i když jsem vlastně nikdy úplně sama nebyla.

Měla jsem celkem tři děti, nyní už dospělé a samostatné, ale byli jsme spolu v neustálém kontaktu. Také jsem se hodně scházela s bývalými kolegyněmi a dalšími kamarádkami.

V době, kdy se ve městě začala objevovat vánoční výzdoba, mi ale bývalo trochu teskno u srdce.

Věděla jsem, co se stalo

Týden před Štědrým večerem jsem se vydala na nákup dárků. Jela jsem autem a zjistila jsem, že mi dochází benzín. Nebyl to zase tak velký problém, zajela jsem k nejbližší pumpě a natankovala. Přijela jsem k nákupnímu centru a tam se mě zmocnilo zděšení. Nemohla jsem najít peněženku.

Prohledala jsem celé auto i všechny kapsy své zimní bundy, ale bez výsledku. Když pominul první záchvat paniky, začala jsem přemýšlet, kde jsem mohla peněženku ztratit. Jediné místo, které se nabízelo, byla ona čerpací stanice.

Tam jsem ještě platila za benzín. Vzpomněla jsem si, že jsem si pak dala peněženku do kapsy.

Musela mi tedy vypadnout cestou k autu nebo při nastupování. Vrátila jsem se k benzínové pumpě, ale moje naděje tam definitivně pohasly. Prodavačka, které jsem platila, nic nevěděla a pokud někdo peněženku našel, určitě si ji nechal.

V poctivé nálezce jsem moc nevěřila. Jak se ale ukázalo, tak jsem lidem křivdila.

Hovor z neznámého čísla

Zlobila jsem se na sebe, protože v peněžence jsem měla nejen hotovost i platební karty. Doklady jsem naštěstí zvyklá nosit jinde. Ani jsem nevěděla, komu bych se s tím trápením svěřila. Styděla jsem se za svoji chybu.

Navíc byl víkend, takže jsem neměla možnost všechno hned nějak operativně vyřešit.

Nezbývalo, než se vydat domů. Náhle mi zazvonil mobilní telefon. Bylo to neznámé číslo. Myslela jsem si, že mi zase bude někdo vnucovat nějakou nabídku, takže jsem váhala, než jsem hovor přijala.

Příjemný mužský hlas se ujistil, komu se dovolal a pak mi řekl něco, nad čím se mi hned srdce rozbušilo radostí.

Přijížděl totiž zrovna k oné benzínové pumpě ve chvíli, kdy jsem ji opouštěla. Spatřil moji peněženku, jak leží na zemi, ale než mě stačil upozornit, už jsem odjela pryč.

Protože nevěděl, jak by mě našel, chtěl peněženku odevzdat na policii. Pak ale našel v jedné přihrádce zastrčenou vizitku, poslední, co mi zůstala. A na té bylo moje telefonní číslo na mobil.

Láska na první pohled

S poctivým nálezcem jsem se za čtvrt hodiny setkala. Stalo se něco nečekaného. Jakmile jsem na něho pohlédla, okamžitě jsem se do něho zamilovala. Nemělo to nic společného s vděčností za to, jak se zachoval. Byl to prostě typ muže, o jakém jsem vždycky snila.

Chvíli jsme na sebe oba hleděli, jako bychom zapomněli, proč jsme se vlastně setkali. Potom se Viktor, jak se mi muž představil, usmál a podal mi ztracenou peněženku. Zeptal se, jestli by bylo moc drzé chtít, abych přijala pozvání na kávu.

Nemusel mě vůbec přemlouvat. Moje radost nad tím, že všechno dobře dopadlo, tím byla ještě znásobena.

U kávy jsem pak zjistila, že Viktor je rozvedený jako já a momentálně nikoho nemá. V jeho očích jsem jasně viděla zájem. Moje předsevzetí, že už do žádného vztahu nepůjdu, rychle vzalo za své.

Věřte nebo ne, ale Vánoce jsme už slavili spolu, ačkoliv jsme se znali teprve týden.

Potřetí mě do svatební síně asi už nikdo nedostane, ale s Viktorem jsem už pět let a pořád si skvěle rozumíme. A každý rok, týden před Vánoci, máme s mým osudovým mužem jednu oslavu navíc!

Jiřina B. (56), Brno