Měla jsem dvě velké lásky. Před svatbou se ale začaly dít podivné věci, které vztah vždy ukončily. Bála jsem se, že jsem prokletá.

V roce 1978 jsem měla vážnou známost. Byla to první láska. Už jsme měli před veselkou, když se stala podivná událost, která všechno změnila. U mého snoubence nad postelí visel velký obraz, bezmála velký jako dveře do skříně.

Maloval ho on a zobrazil na něm romantickou jihočeskou krajinu. Obraz byl pověšený na šířku, dvě skoby nahoře a dvě skoby na podepření dole. Dala jsem tehdy vařit vodu na čaj a šli jsme se zatím projít do zahrady. Po chvíli jsme se vrátili a já slyším:

„Proč jsi ten obraz sundala?“ Moc mě to překvapilo, protože bych ho ani neunesla. Obě horní skoby byly neporušené a vbité do zdi, což nás oba udivilo. Nechápali jsme, jak mohl spadnout.

Kdybychom zůstali ležet v posteli o čtvrt hodiny déle, tak nás ten těžký obraz oba zabil. Spadl přesně do místa, kde jsme měli hlavy.

Rozešli jsme se

Obraz visel na svém místě deset let a dával se dolů jen při malování. Tehdy jsem dostala strach, že se jedná o znamení a známost proto ukončila. A nelituju toho. Další záhada se ale odehrála přesně o sedm let později. Jela jsem s novým přítelem v autě.

Měli jsme také před svatbou. Na silnici v té době nebyl žádný provoz. Najednou jsme ale potkali stejné auto – bílou škodovku, a v ní seděl můj snoubenec, zřejmě dvojník. Na spolujezdkyni a číslo jsem se nestihla podívat. Povídám: „Viděl ses?“ Přítel odpověděl:

„Viděl. Divný, viď!“ Jeli jsme dál, ale ta podoba nám pořád nešla z hlavy. Najednou vidím, jak míříme autem přímo do stromu, cukla jsem sebou a chytla volat. Přítel ho strhl v poslední chvíli. Mikrospánek.

Když jsme dojeli domů a přítel chtěl zatopit v kamnech, ozvala se strašlivá rána. Roury se rozletěly po kuchyni, všude bylo plno sazí. Opět jsem událost pochopila jako upozornění a do týdne bylo po známosti.

Konečně ten pravý?

Začala jsem si myslet, že jsem prokletá, že se prostě vdát nemám. Dlouho jsem byla sama a o vážné známosti nechtěla ani slyšet. Svého manžela jsem proto dlouho odmítala. Byl starší a ženatý k tomu. Odešla jsem kvůli němu ze zaměstnání, abychom se nepotkávali.

Osud nás ale stále vedl k sobě. Dokonce i na služebních cestách a dovolené jsme na sebe naráželi. Až jsem nakonec podlehla. Před svatbou se žádné podivné události neudály, spíše naopak. Všechno šlo samo. Až se všichni divili. Dnes jsme spolu mnoho let a máme dvě dospělé děti a tři vnoučátka.

Jana (58), Karviná .