To, co nejprve vypadalo jako něčí bezohlednost, mělo jiný důvod.
Bydlíme na kraji města, nedaleko lesa. Nedaleko našeho domu vede cesta, po které lidé chodívají na procházky. Mám tam výhled přímo z okna obýváku. Loni v zimě jsem se tam jednou za deštivého počasí podívala a zarazila jsem se. U stromu na začátku lesa byl přivázán nějaký malý pes.
Nejprve jsem měla zlost
Vzala jsem si deštník a hned jsem se tam vydala. Bylo to opravdu štěňátko, celé promoklé a prochladlé. Vedle něho ležel zmáčený papír, na kterém se ale dosud dal přečíst nápis velkými písmeny: Prosím, vezměte si ho někdo.
Štěně jsem odnesla domů a v duchu jsem se zlobila na jeho majitele, který se ho takto zbavil. Ještě jsem si nebyla jistá, jestli si psíčka necháme, ale věděla jsem, že nikdo z rodiny proti tomu nebude případně mít připomínky. Druhý den u nás někdo zazvonil.
Spatřila jsem, že u branky stojí nějaký malý kluk. Když jsem přišla blíž, viděla jsem, že vypadá hodně smutně. Slušně pozdravil a zeptal se mě, jestli jsem neviděla, že by si včera někdo vzal jeho psa.
Pochopila jsem, že právě tenhle chlapec svého psího kamaráda včera nechal u stromu.
Chodil k nám na návštěvu
V první řadě jsem mu vynadala. Bránil se, že štěně dostal od kamaráda a že ho s ním doma vyhodili. Kamarád už ho zpátky nechtěl, tak nevěděl, co s ním. Uklidnila jsem ho, že psa máme doma. Chtěl ho samozřejmě vidět. Dovolila jsem mu to.
Jakmile štěně spatřil, rozbrečel se. To už jsem se na něho nezlobila, spíš na jeho rodiče. S Vojtou, jak se chlapec jmenoval, jsme se domluvili tak, že si jeho pejska nechám u sebe a že on se na něho může kdykoliv přijít podívat.
Takhle jsme to opravdu dodržovali dva měsíce. Pak jednoho dne přišel Vojta s rozzářenou tváří, že rodiče konečně změnili názor a že mu dovolí mít psa doma. Loučila jsem se se štěnětem s těžkým srdcem, ale byla jsem ráda, že je Vojta šťastný.
O psíčka, na kterého jsem si zvykla, jsem ale tak úplně nepřišla – Vojta se s ním na procházkách dodnes u nás pravidelně zastavuje!
Monika H. (52), Vysočina