Někdy se může chyba druhých lidí stát cestou k celoživotní lásce.

Stačilo málo a nepotkalo by mě životní štěstí. Pokud dnes někdo nadává na poštovní služby, já na ně vzpomínám vlastně s povděkem, i když se jim něco příliš nepovedlo.

Radost přišla nečekaně

V době, kdy jsem se zamilovala do Ondry, ještě nebyly mobily ani internet a většina domácností neměla ani pevnou telefonní linku. Dělila nás vzdálenost čtyřiceti kilometrů a řešili jsme to dopisováním.

Oba jsme byli přesvědčeni, že k sobě patříme a plánovali jsme svatbu. Potom jsme se pohádali, kvůli hlouposti, jak to tak bývá. Ani jeden z nás nechtěl ustoupit a čekali jsme, až to udělá ten druhý.

V tomhle směru jsme bohužel přesáhli kritickou hranici. Odmlčeli jsme se a oba jsme to brali jako rozchod. Hodně mě to bolelo bez ohledu na to, kolik času uplynulo.

Nesla jsem to těžce. O to větší radost jsem pocítila, když jsem ve schránce našla dopis od Ondry. O hádce v něm nebyla ani zmínka, jen vzpomínal na jeden náš hezký společný výlet.

Všechno se vysvětlilo

Brala jsem to jako usmiřovací gesto a rozhodla se, že za Ondrou hned druhý den pojedu, abych ho překvapila. Šok jsem ovšem na místě zažila já. Před domem, kde bydlel, jsem zastihla svého přítele v přítomnosti jiné slečny.

Rozzlobilo mě to a chtěla jsem se hned vrátit zpátky. Ondra si mě všiml, dívku poslal pryč a utíkal za mnou. Chtěl vědět, proč jsem za ním přijela. Ukázala jsem mu dopis, který mi poslal. Ptal se, proč vytahuji zrovna nějaké staré psaní.

Zaskočeně jsem mu sdělila, že dopis mi přišel včera. Jak vyšlo najevo, Ondra ho poslal už dávno, kdy jsme spolu byli zadobře. Pošta ho doručila za čtvrt roku. Nebýt toho, nejspíš by náš předchozí hezký vztah vyzněl do ztracena.

Ondra mě uklidnil, že ta slečna byla jen kamarádka. Vzali jsme tu chybu pošty jako znamení osudu, znovu jsme se dali dohromady a do půl roku byla svatba. Jsme spolu dodnes a ten zatoulaný dopis patří do sbírky rodinných cenností.

Helena R. (63), Vysočina