Říkala jsem si, že život v penzionu pro seniory pro mě bude jednodušší. Myslela jsem si, že je to pro mě ta správná volba. Bohužel nebyla.

Svírala jsem v ruce prázdnou peněženku a celá jsem se klepala. Paní sekretářka se tvářila také zděšeně, jenže mi nedokázala nijak pomoc. Podle jejího zjištění jsem byla úplně bez peněz. Moje penze, která mi měla přijít před týdnem, byla fuč.

Stejně tak moje úspory, které jsem na účtu v penzionu měla. A paní ředitelka byla údajně na dovolené v cizině. Nikdo mi nedokázal podat vysvětlení, kam se podělo mých sto padesát tisíc, co jsem svěřila vedení penzionu do úschovy. A kde se toulá můj důchod.

Co teď mám dělat? Kdo mi pomůže?

Dobré řešení

Žiju už mnoho let sama. Obě děti mám s rodinami v cizině a manžel mi zemřel. Dcery chtěly, abych se odstěhovala za nimi. Jenže já jsem už starý strom, který tak snadno nepřesadíš. Pak mi známá navrhla, abych šla za ní do penzionu pro seniory.

Prý se tam o mě ve všem, postarají a budeme tam spolu. Myslela jsem si, že je to skvělé řešení. I dcery byly nadšené. Konečně budu někde pod dohledem, ne sama v prázdném bytě. A ony budou klidnější, že jsem v pořádku.

Penzion se mi líbil a paní ředitelka i ostatní zaměstnanci se chovali velice vstřícně. Nepřišlo mi proto divné, že si obyvatelé penzionu sem nechali posílat důchody a své úspory. Měli tak pocit, že jsou jejich peníze v bezpečí.

Peníze jsem uložila

Mám celkem slušný důchod a něco našetříno. Když mi ředitelka penzionu nabídla, že si peníze mohu u nich nechat v úschově, nepřišlo mi to nijak divné. Já na počty nikdy moc nebyla a mít o starost míň, mi přišlo rozumné.

Nyní se ale ukázalo, že to zase tak rozumné rozhodnutí nebylo. Peníze byly pryč a paní ředitelka také. Bez peněz zůstali i ostatní senioři. Někteří byli už hodně staří, opuštění a nemocní. Tahle situace je nesmírně rozrušila. Dva nebo tři dokonce z tohoto rozčilení prodělali srdeční infarkt.

Za naše peníze super dovolená

Vše začala vyšetřovat policie. Ukázalo se, že ředitelka, ač neměla od nás žádné pověření, že může s našimi penězi, které jsme jí svěřili do úschovy, jakkoliv nakládat, peníze vesele rozhazovala za své radovánky.

Koupila si pěkné auto, zařídila skvělou dovolenou. Většina z nás se tak ocitla zcela bez finančních prostředků a museli žádat o mimořádný příspěvek. Někteří navíc přišli o veškeré životní úspory a dodnes se s tím nemohou vypořádat.

Takový hyenismus je podle mně naprosto neodpustitelný. I když ředitelku třeba zavřou, peníze nám nikdo nevrátí. A ten pocit beznaděje je děsivý.

Alena Z. (76), Brno